Před více než sto lety se v Antarktidě odehrál jeden z nejdramatičtějších závodů lidské historie. Hned dvě polární výpravy se pokusily dobýt dosud nepokořený jižní pól. O vítězi rozhodovalo štěstí na počasí, ale také vybavení expedice.
Psi vs. poníci
Nor Roald Amundsen se k pólu vydal s odlehčenými saněmi taženými psy a při volbě oděvů se inspiroval lehkým kožešinovým oblečením Inuitů. K pólu dorazil 14. 12. 1911 a bez problémů se stejnou cestou vrátil ke své lodi Fram. Naproti tomu Robert Falcon Scott dal přednost sibiřským poníkům a motorovým saním. Jenže poníci nevydrželi kruté antarktické podmínky a těžké saně nakonec museli polárníci táhnout sami. Scottova výprava navíc měla smůlu na počasí, a sněhová bouře, která je při návratu uvěznila ve stanu pouhých 18 km od základny s potravinami, nakonec rozhodla o jejich osudu: Z výpravy se nikdo nevrátil živý. Svou roli sehrálo i obrovské zklamání z toho, že k pólu dorazili jako druzí (17. 1. 1912).
Amundsen-Scottova základna
Přestože svůj boj s Antarktidou prohrál, nebyla Scottova cesta zbytečná. Na rozdíl od Amundsena byl jeho cílem i vědecký výzkum. A tomu zůstal věrný doslova do posledního dechu. Když byl po více než půl roce nalezen jeho poslední tábor, našli polárníci ve stanu také pečlivě vedený Scottův deník, exponované filmy a bohatý sbírkový materiál včetně 15 kg hornin, kterých se výprava ani na konci svých sil nevzdala. Polární stanice, která dnes stojí přímo na jižním pólu, proto nese jméno obou dobyvatelů – Amundsen-Scottova.
Antarktida i pro turisty
Nepřátelské podnebí a drsné podmínky Antarktidy se od Scottových dob nijak nezměnily, ale lidé mají k jejich překonání mnohem lepší vybavení. Za příznivého počasí se tam lze dostat dokonce letecky a přistát u většiny polárních stanic včetně té u jižního pólu. V létě tak do Antarktidy přilétají i turisté bez velké fyzické přípravy. Přesto zůstává ledový kontinent trvalou výzvou pro dobrodruhy, kteří pohrdnou moderními dopravními prostředky a překonávají ledovou pustinu vlastními silami.
Každý gram se počítá
Jedněmi z posledních dobrodruhů, kteří se vloni na podzim vydali k jižnímu pólu, byli britští polárníci Ben Saunders a Tarka L´Herpinier. Šli ve stopách R.F.Scotta, aby dokončili jeho osudnou cestu, a všechno, co potřebovali na čtyřměsíční výpravu, táhli na saních. Aby byl náklad co nejlehčí, museli všechno důkladně propočítat – kolik gramů jídla na den, kolik útržků toaletního papíru, kolik kousků náhradního prádla... I tak se nakonec váha nákladu vyšplhala na úctyhodných 200 kg. Pro úspěch výpravy proto museli mít skvělou fyzickou kondici.
Výhody moderní doby
Přestože Benovi a Tarkovi kladla Antarktida do cesty stejné překážky, měli proti Scottovi řadu výhod. K jídlu měli vysokokalorické mrazem sušené potraviny, energetické nápoje a tyčinky. Nemusí vláčet olej na vaření a svícení, nahradily ho lehké propanbutanové bomby. Oblečení a spacáky z moderních lehkých materiálů hřejí, ale nedrží vlhkost. Ale především nebyli uprostřed ledové pustiny nikdy sami, a pokud by potřebovali, mohli si přivolat pomoc.
Na síti i v Antarktidě
Jejich výpravu totiž podporovala firma Intel a vybavila je nejmodernější technologií. Na prvním místě Ultrabookem Sony upraveným tak, aby snesl teploty -45 oC při váze pouhých 870 g. Připojení k internetu jim zajišťoval satelitní telefon Iridium Extreme vybavený anténou Iridium Pilot. Prostřednictvím sociálních sítí tak byli v neustálém kontaktu se světem a jejich přátelé s nimi mohli denně prožívat jejich velké dobrodružství. A společně mohli oslavit i Vánoční svátky, neboť Ben s Tarkou dorazili k pólu právě na Štěpána (26. 12. 2013). Dlouho se tam ale nezdrželi, měli za sebou teprve polovinu své cesty. Ta horší, na které Scott se svými druhy zahynul, je teprve čekala.
