Těžko říci, jestli se naši předci parádili kvůli vzhledu, nebo šlo o nějaký symbolický význam. Jisté je to, že barva se brzy stala odznakem moci. Stačilo roucho té správné barvy, aby bylo každému jasné, že si s vámi nemá zahrávat.
Purpurová barva s modrou krví
Vraťme se do starověku. Nejproslulejší barvou tehdy byl tzv. tyrský purpur. Město Týros leželo ve Fénícii na území dnešního Libabonu. Féničané prosluli vynikající řemeslníci a jedním z jejich hlavních artiklů byl právě luxusní purpur.
Purpur se vyráběl z tkání ostranek, mořských měkkýšů, kteří barvu vystřikovali při ohrožení. Získat jeden gram barvy znamenalo chytit a vypreparovat jich více než osm tisíc.
Pro jeho krásu a exkluzivitu se jím barvila obřadní roucha a opěvoval ji Starý zákon i básník Homér. V době byzantské říše nosili císaři přízvisko Porfyrogenetos, což znamená doslova „zrozený v purpuru“. Ostatně obléci tuto barvu znamenalo pro obyčejného člověka smrtelný zločin.
Indigo: Sytá modř z Indie
Druhou legendární barvou bylo indigo. Toto modré barvivo pochází původně z Indie, ale už v antice jej obchodníci vozili do Evropy. Vyrábí se z keře indigovníku (rod Indigofera). Květy se svážou do otýpek, vloží do kádě s vodou a zatíží se těžkými dřevěnými kládami. Barva zde během několika hodin doslova vykvasí.
Evropané si indigo zamilovali. Modrou barvu sice dokázali získat stejným postupem z květů místní rostliny borytu barvířského (Isatis tinctoria), ale jeho odstín byl podstatně bledší. Podle syté indigové modři jste proto snadno poznali bohaté vrstvy.
V Evropě se barvilo až od renesance
Evropa byla ve výrobě barev dlouho pozadu. Základními odstíny byla kromě borytové modré žlutá, vyráběná z rostliny zvané rýt barvířský (Reseda luteola), a červená z květů mořeny barvířské (Rubia tinctorum). To bylo zhruba vše. Barvířské řemeslo se začalo pěstovat až v době renesance v Itálii, zemi, která je svojí módou proslulá dodnes.
Zámořské expedice vozily do obchodních měst (jako je Florencie, Padova nebo Benátky) mimo jiné exotická barviva. Třeba dřevo zvané „braza“ (Caesalpinia echinata), z něhož se vyráběla skvostná červená a později dalo i název zemi svého původu – Brazílii. Po barvách byla taková poptávka, že dlouho tvořily na obchodních lodích největší část nákladu. Brzy nato vznikly i první evropské učebnice barvířství.
Módní styl z brouků
Italové přinesli do módy středověku nový symbol barevného luxusu – kermes. Vyráběl se z těl hmyzu červce kermesového (Kermes vermilio), který žil na dubech v okolí Středozemního moře. Jejich těla se usušila, namlela na jemný prášek a rozmíchala ve vodě. Ve 14. a 15. století byl oděv napuštěný drcenými brouky tak populární, že nesměl chybět v šatníku žádného italského, francouzského či španělského šlechtice.
Barevné překvapení za oceánem
To ještě nikdo netušil, co objeví námořníci za oceánem. Když španělský mořeplavec Hernán Cortés objevil v roce 1519 Mexiko, všiml si, že místní vládcové jsou oblečení v tak nádherných purpurových rouších, že kermes oproti tomu vypadal jako pračkou stokrát sežvýkaný kus ze sekáče.
Cortés jistil, že jde o barvivo zvané karmín či košenila, a že se vyrábí stejně jako kermes. Jen červec má tentokrát přízvisko nopálový (Dactylopius coccus) a žije na opunciích. Ve městě Tenochtitlán se Cortésovi podařilo ukořistit balík karmínu a poslat jej španělskému králi. Zářivá barva vyvolala poprask a brzy se stala hned po stříbru největším vývozním artiklem Aztécké říše.
Přírodní barviva vytlačila chemie
Přírodní barviva se používala až do poloviny 19. století, kdy se s rozvojem chemie začaly objevovat první syntetické barvy. Do roku 1900 už byli vědci schopní vytvořit většinu z nich laboratorně za zlomek ceny. Barvy přestaly být symbolem luxusu a staly se dostupnými pro každého. Dnes už můžete leda černým tričkem říci, že jste metalák, nebo zeleným, že si rádi hrajete na vojáky.
