Roh bájného jednorožce znali lidé dávno předtím, než poznali skutečné zvíře, jemuž patřil. Přisuzovali mu magické vlastnosti, léčivé účinky a poháry z něj vyrobené měly odhalit přítomnost jedu v nápoji. Štíhlý spirálovitě stočený kostěný útvar se proto vyvažoval zlatem. A protože byl tak vzácný a dokonalý, nemohl patřit nějakému obyčejnému zvířeti: Věřilo se, že jej nosila elegantní, koni podobná bytost – jednorožec. A to i přestože takové zvíře nikdy nikdo neviděl, žilo jen v pověstech. Pouze domorodí Inuité (Eskymáci) ze severní Kanady a Grónska věděli, že „roh“, s nímž čas od času obchodovali, je ve skutečnosti zub, který patří hřmotnému mořskému kytovci, narvalovi.
Tajemný kel
Ale i dlouho poté, co padla legenda o jednorožci, zůstával narvalí zub či spíše kel obestřen tajemstvím. Ještě koncem minulého století vědci netušili, k čemu narvalům slouží. Protože ho mají jen samci (vzácně se vyskytne i u samic, je ale mnohem menší a slabší), jedním z nejčastějších předpokladů bylo, že je to druhotný pohlavní znak a že samcům slouží podobně jako rohy kopytníků při vzájemných soubojích. Nechyběly ale ani domněnky, že jím narvalové vyrývají potravu ze dna, že na něj napichují ryby nebo že s jeho pomocí rozbíjejí led na mořské hladině, aby mohli dýchat.
Dokonalé čidlo
Narval ovšem nikdy svůj kel k boji ani k jiné činnosti, při níž by si ho mohl poškodit, nepoužívá. Má pro něj mnohem důležitější význam. Zjistit, jak kel funguje a jakou složitou strukturu má, to se však podařilo teprve nyní, když si na kel neposvítili zoologové, ale zubaři. Ti potvrdili to, co už vědci delší dobu tušili: Kel je citlivý smyslový orgán, jímž narval vnímá pohyb vody, její teplotu, tlak, hustotu a chemické složení. A možná je jím dokonce schopen zjišťovat proudění a vlastnosti vzduchu nad hladinou, protože nad ni velmi často svůj kel zvedá do výšky.
