Velemloci z Čapkovy slavné knihy dávno nežijí – inspiroval je vyhynulý druh Andrias scheuchzeri. Přesto není náhoda, že jim spisovatel přisoudil lidské vlastnosti, velemloci se člověku překvapivě podobají. Dokonce tak moc, že když byla v roce 1726 objevena zachovalá kostra tohoto velemloka, nálezce ji mylně popsal jako zvláštní druh člověka. Teprve v roce 1812 v ní francouzský zoolog G. Cuvier rozpoznal kostru mloka.
Živé zkameněliny
Všichni velemloci ale nevyhynuli, tři druhy přežily až do současnosti. Dva v Asii – velemlok čínský (Andrias davidianus), který je největší (rekordní jedinec měřil 180 cm), a o něco menší velemlok japonský (A. japonicus). Nejmenší velemlok americký (Cryptobranchus alleganiensis) je doma na jihovýchodě Severní Ameriky. Na Zemi už velemloci žijí v téměř nezměněné podobě dlouhých 160 milionů let, jsou to tedy skutečné živoucí zkameněliny. Ostatně i svým vzhledem připomínají spíš obyvatele jurských močálů než současné živočichy.
Dýchají tělem
Dnešní velemloci ale nejsou obyvateli močálů. Právě naopak, potřebují čisté chladné horské bystřiny a říčky bohaté na kyslík. Jenže těch rychle ubývá, a tak se tvorové, kteří přežili dinosaury, ocitli na pokraji vyhubení. Ve znečištěné vodě nebo ve vodě teplé s nedostatkem kyslíku totiž nemohou dýchat. V larválním stadiu přijímají kyslík z vody vnějšími žábrami. Když o ně po proměně přijdou, nenahradí je plicní dýchání jako u jiných obojživelníků. Většinu kyslíku dál přijímají z vody prostřednictvím kůže. Proto také vypadají tak, jak vypadají – mají široké ploché tělo se zvlněným kožním lemem na bocích, aby co nejvíc zvětšili svůj povrch.
Pocta Karlu Čapkovi
Myšlenka představit velemloky návštěvníkům pražské zoo se zrodila před čtyřmi lety. Ale od nápadu k realizaci vede dlouhá cesta. Kromě získání vzácných velemloků čínských, které od konce května můžete v Praze obdivovat, bylo nutné vymyslet pro ně „ubytování“, jež by vyhovovalo obojživelníkům i návštěvníkům. Nakonec se podařilo vybudovat „velemlokárium“, jaké nemá ve světě obdoby. Zvláštní je navíc tím, že neslouží jen jako domov velemloků, stalo se i památníkem – poctou Karlu Čapkovi a jeho knize Válka s Mloky.
Umělý svět
Zázemí pavilonu připomíná spíš moderní elektronicky řízenou strojovnu nějaké komplikované výrobní linky. Systém čerpadel, chlazení a výkonné filtry se starají o čistou proudící vodu bohatou na kyslík, jejíž teplota nepřesáhne 13 oC. Velemloci jsou aktivní v noci a přes den chtějí být ukryti v šeru, takže by z nich návštěvníci nic neměli. V pavilonu se proto střídá noc a den jinak než venku. Malý stavební trik mloky navíc přivede až ke sklu nádrže: Právě v této přední části mají nad hlavou „skalní“ strop, zdánlivě jsou tedy ukryti v jakési jeskyni, zatímco volnou vodní hladinu mají až v zadní části.
