Představte si, že by se každá vaše ruka pohybovala sama o sobě, nezávisle na vašem mozku. Kdyby se jí něco zalíbilo, sebrala by to, přestože vy to do ruky vzít nechcete. A pokud by obě ruce chňaply po něčem současně, možná by se i popraly... A co teprve kdyby jich bylo osm!
Mozek v každém chapadle
Právě tak to mají chobotnice. Jejich osm ramen či chapadel navíc není omezeno klouby, mohou se ohýbat, kdekoliv se jim zachce. Místo prstů mají po celé délce řadu přísavek, takže mohou předmět uchopit kteroukoliv jeho částí. Chobotnice je ovšem neovládá centrálním mozkem tak jako my ruce a nohy. Na to by její mozek nestačil. Každé chapadlo má proto svou vlastní nervovou výbavu, jakýsi vlastní „mozek“, který ho řídí. Chapadla se díky tomu mohou pohybovat samostatně. A protože přísavky na nich se přichytí prakticky na cokoliv, je s podivem, že se chapadla nelapají navzájem a chudáka chobotnici nezauzlují. Na to, čím to je, nyní přišli vědci z Jeruzalémské univerzity.
Amputovaná chobotnice
Při svém výzkumu chobotnici trošku potrápili – jedno z chapadel jí uřízli. Chobotnici to naštěstí neublíží, jednak jí zbývá ještě sedm dalších, ale hlavně – časem jí doroste nové. Nezahyne ale ani uříznuté rameno, alespoň ne hned. Žije ještě nejméně hodinu. A po celou tu dobu se chová, jako by bylo součástí chobotnice. Včetně toho, že loví a svými přísavkami se přisaje ke všemu, čeho se dotkne. Vědci sledovali, jak se amputované chapadlo chová k různým předmětům a také reakce samotného hlavonožce.
Vlastní pomazlí
Chobotnice pobřežní, s nimiž pokus prováděli, jsou kanibalové. Vědci proto sledovali, jak naloží s odříznutým ramenem. Chování chobotnice, které předložili její vlastní rameno, je překvapilo: Chobotnice ho prozkoumávala, pokládala přes něj svá ostatní chapadla, skoro to vypadalo, jako by se s ním mazlila. Nepokoušela se ho však uchopit za pokožku, držela ho jen v místě řezu, kde byla odkrytá svalovina. A když si ho přitáhla k ústům, opatrně ho uchopila (opět pouze za svalovinu) do zobáku a dlouhé minuty ho držela.
Cizí sežere
Zcela jinak chobotnice zareagovala na chapadlo patřící jinému jedinci stejného druhu. Chapadlo, které vědci vložili do akvária, se přichytilo na skle, ze kterého si ho chobotnice musela odtrhnout. Protože však bylo stále živé a drželo se velmi pevně, musela si k jeho odtržení pomoci i druhým chapadlem a nijak ho přitom nešetřila. Pak si ho podala k zobáku a naložila s ním stejně jako s jakoukoliv jinou potravou – sežrala ho.
Chytré chapadlo
Podobný pokus provedli vědci i s amputovaným dosud živým chapadlem. Rozlišovalo mezi potravou a něčím nepoživatelným: Nejpevněji se svými přísavkami chápalo kousků ryb, zatímco předmětů, které chobotnici neslouží za potravu, se drželo méně horlivě. Když mu vědci zkusili nabídnout další amputované chapadlo, zareagovalo stejně jako celá chobotnice: Pokud obě chapadla patřila stejnému jedinci, vůbec se nesnažilo ho uchopit, zatímco k chapadlu z cizí chobotnice se přisálo hned. Chapadlo z vlastního jedince uchopilo teprve poté, co z něj vědci stáhli kůži.
Chemický odpuzovač
Ze všech experimentů bylo zřejmé, že se přísavky vyhýbají kontaktu s pokožkou ostatních chapadel téže chobotnice. Když z ní vědci připravili extrakt (výtažek) a potřeli jím nějaký předmět, i to stačilo, aby se chapadlo nepřisálo. Je tedy jisté, že kůže ramen obsahuje nějakou chemickou látku, která je pro každou chobotnici specifická a zabraňuje přísavkám přisát se. Co je to za „chemickou jmenovku“, ale zatím netuší.
