Ve druhé polovině léta ptáci utichají. Přepeřují, špatně létají, a tak na sebe nechtějí upozorňovat. Místo ptáků nám ale zpívá hmyz. Každý si hned představí cvrčka a mnoho lidí ani jiný muzicírující hmyz nezná. Ve skutečnosti se ale může jednat o zcela jiné druhy. Pokud něco zpívá v křoví či v koruně stromu, určitě to cvrček není - ten se nevzdaluje od své podzemní nory. Ale ani pozemní zpěvák nemusí být cvrček.
Muzikant na mezi
U nás cvrčka nejspíš zaslechnete ve dne nebo v podvečer na vyhřáté mezi či na okraji pole. Sameček „zpívá“ (odborně striduluje) v ústí své nory a láká samičku k námluvám. Zvuk vyluzuje třením jakýchsi ozubených lišt na tuhých předních křídlech. Zesiluje ho rezonanční políčko - pružná blanka napnutá mezi žilkami, která se rozechvěje a funguje jako rezonátor.
Zpěvák s megafonem
Nepřeslechnutelným ale za to neviditelným zpěvákem je krtonožka. Sameček zpívá vnoci a navíc zůstává skrytý v noře. Podobně jako cvrček o sebe tře ozubené lišty předních křídel a zvuk zesiluje rezonanční políčko. Krtonožka ale používá ještě další trik: Tvar ústí své nory upraví do podoby trychtýře, který funguje jako megafon.
Smyčcový sbor
Na loukách, mezích i skalnatých stepích žije nejpočetnější sbor zpěváků – sarančata. Jejich hudebním nástrojem jsou ozubená stehna zadních nohou, jimiž třou jako smyčcem o pevnou hranu předních křídel. Postrádají rezonanční políčko, jejich zpěv je proto tišší a méně melodický než u cvrčků nebo krtonožek. Vrzání sarančího sboru uslyšíte jen ve dne, navečer utichá.
Hraje celé křídlo
Teplé večery a noci ozvučují samečkové kobylek, kteří dávají přednost vyvýšenému „pódiu“: větvím křovin, někteří si ke své produkci vyletí až do korun stromů. Zpívají podobně jako cvrčci, jen nemají tak dokonalé rezonanční políčko a jako ozvučná deska jim slouží celé křídlo. Zvuk je proto méně melodický, zato se (i díky vyvýšenému místu) nese dál.
Milovník tepla
Z výšek zpívá také náš nejvzácnější zpěvák, stromový cvrčivec révový. Cvrčkům se moc nepodobá, ale vyluzuje zvuky stejným způsobem (třením předních křídel o sebe) a jeho hlasový projev je podobně melodický. Ve Středomoří je poměrně běžný, u nás se vyskytuje jen v nejteplejších oblastech jižní Moravy.
Bubeníci s plechovkou
Teplomilní jsou i další stromoví zpěváci – cikády. Zvuk nevyluzují třením jedné části těla o druhou, ale bubnováním. Rozechvívají zvukové destičky v prvním zadečkovém článku. Je to podobné, jako kdybyste promačkávali víčko prázdné plechovky od koly tam a zpátky. Cikáda to ovšem dovede tak rychle, že jednotlivá „lupnutí“ splývají v souvislý zvuk, který zní ve dne i v noci.
