Vědci dlouho nemohli rozluštit záhadné šíření některých mechů, játrovek, řas či lišejníků po planetě. Úplně stejné druhy rostou na místech vzdálených od sebe tisíce až desetitisíce kilometrů, přitom se v oblastech mezi nimi nevyskytují. Nejde tedy o postupné šíření a ve hře je něco jiného. Hlavním podezřelým už dlouho byli migrující ptáci. V posledním desetiletí se této domněnce věnoval mezinárodní tým vědců a letos na jaře zveřejnil výsledky svého výzkumu.
Severojižní ptačí magistrála
Extrémním příkladem zmíněného jevu jsou některé druhy mechů, které rostou v arktické části Severní Ameriky a pak až v nejjižnějších oblastech Jižní Ameriky. Právě tyto dvě oblasti propojují migrační trasy hned několika ptačích druhů. Vědci proto sebrali vzorky peří osmi druhů ptáků, kteří tuto cestu podnikají: dvou druhů lyskonohů, čtyř druhů jespáků, kulíka hnědokřídlého a kamenáčka pestrého (všichni patří mezi bahňáky).
Nástupní místa
U sedmi zkoumaných ptáků (dvou jespáků srostloprstých, dvou lyskonohů ploskozobých a tří kulíků hnědokřídlých) našli v peří rostlinné částečky, z nichž za příhodných podmínek mohou vyrůst nové rostliny. Do ptačího peří se dostanou při hnízdění. V tundře nerostou stromy, všichni ptáci tak hnízdí na zemi a mělké jamky si vystýlají rostlinným materiálem. Arktická tundra je mimořádně bohatá na mechorosty, ty proto převládají i v ptačích hnízdech. Jejich úlomky se snadno zachytí v peří na hrudi, na nohou a v okolí zobáku. Ptáci po příletu na jih začnou pelichat a zbytky rostlin se dostávají do půdy.
V množství je síla
Mohlo by se zdát, že pravděpodobnost přenosu rostlin ze severu na jih je takřka nulová. Ze 23 zkoumaných ptáků se zbytky rostlin v peří našly pouze u sedmi z nich, a to v nepatrném množství. Když k tomu připočteme, že se ne každá rostlina dostane na místo vhodné k růstu, je skoro zázrak, že se uchytí alespoň nějaká. Jenže zmíněný vzorek představuje mizivé procento z celkového počtu migrujících ptáků. Jen kulíků hnědokřídlých se každoročně na cestu na jih vydává na 500 tisíc jedinců a v hejnech táhnoucích jespáků může být přes dva miliony ptáků! Při takovém množství to zkrátka některým rostlinám vyjít musí.
Stopem do světa
Rostliny běžně využívají ke svému šíření živých dopravních prostředků. Některé cestují na povrchu živočicha, jiné se nechávají přenášet v bezpečí zvířecích útrob. K cestování „stopem“ jsou dobře vybavené. K zachycení na zvířecím těle jim slouží různé zpětné háčky, semena některých trav se za pomoci spirálovitých osin zavrtávají do zvířecí srsti. Semena šířená v trávicím traktu jsou zase vybavena mimořádně tvrdým osemením, takže je nepoškodí ani silné žaludeční kyseliny.
Cesta těchto „stopařů“ obvykle není příliš dlouhá, ale výjimky potvrzují pravidlo. Na ostrově Réunion vědci objevili akácii, která je geneticky takřka shodná s akácií rostoucí na Havajských ostrovech. Ty jsou přitom od Réunionu vzdálené téměř 17 tisíc km. Překonat tuto vzdálenost po moři semena nemohla, po nasáknutí slanou vodou ztrácejí klíčivost. Zato jim neuškodí trávicí šťávy, je tedy více než pravděpodobné, že se na Réunion dostala před mnoha lety v zažívacím traktu nějakého ptáka. Úžas vědců vzbuzuje nejen vzdálenost obou míst, ale i skutečnost, že se z jednoho malého ostrova ztraceného uprostřed oceánu dostala na jiný podobně nepatrný a odevšad vzdálený ostrůvek.
