Fungování pralesního ekosystému zkoumali na ostrově Barro Colorado vědci z institutu tropického výzkumu v Panamě. Šlo jim především o vztahy mezi pralesními hlodavci aguti a jejich přirozenými nepřáteli oceloty.
Zvířata on-line
Vědci využili dva způsoby sledování skrytě žijících zvířat. Fotopasti rozmístěné po celém ostrově zaznamenaly každé zvíře, které prošlo před objektivem, i přesný čas, kdy se to stalo. Mimo to opatřili 24 agutiů a 7 ocelotů obojky s vysílačkou a po obvodu ostrova rozestavěli přijímače. Všechna označená zvířata tak mohli nepřetržitě sledovat doslova „on-line“. Jejich signál připomínal trochu elektrokardiogram: Dokud zvíře žilo, přístroje zapisovaly zvlněnou linku – čím bylo aktivnější, tím větší rozkmit. V okamžiku, kdy aguti zemřel, linka se srovnala stejně, jako když srdce přestane bít.
Podívej se na lapené oceloty:
Lepší si přispat
Agutiové se živí na zem spadlými pralesními plody a semeny. Za potravou přitom vyrážejí po rozednění a za soumraku se odeberou ke spánku do svých doupat v podzemních norách. Aktivních ocelotů, kteří se živí hlodavci, se naopak během dne pohybuje po ostrově minimum. Na lov vycházejí až za soumraku a se svítáním se vracejí do svých úkrytů. Agutiové tedy mají dobrý důvod vstávat co nejpozději po východu slunce a uložit se ke spánku dříve, než zapadne.
Hladový aguti riskuje
Všichni agutiové ale brzy spát nechodí. Zvířata z oblastí, kde je málo potravy, musí jejímu shánění věnovat mnohem víc času. Jsou tak nucena zdržet se venku až do soumraku a hlad je také přinutí dřív vstávat. Tato zvířata se tak kvůli nedostatku potravy vystavují mnohem většímu riziku, že budou sežrána. Když pak vědci srovnali množství agutiů ulovených oceloty, jejich předpoklad se potvrdil. Z 19 mrtvých agutiů jich 17 padlo za oběť ocelotům. A co víc, prakticky všichni žili v oblasti s nedostatkem potravy a byli uloveni za svítání či za soumraku. Tedy v době, kdy sytí agutiové spali ve svých norách.
Potrava pro potomky
Z výsledků výzkumu vyplynul ještě jeden zajímavý poznatek. Agutiové si část potravy ukrývají, zahrabávají ji podobně jako naše veverky. V oblastech, kde je potravy málo, se ale mnohý majitel podzemní zásobárny stane obětí ocelota a už se k ní nikdy nevrátí. Zahrabaná semena tak mohou vyklíčit, vyrostou z nich nové stromy a v oblasti, kde byl potravy nedostatek, je jí po určité době hojnost. Hladovějící agutiové tak vlastně vysazují stromy pro příští generace, i když oni sami z jejich úrody už nic nemají.
