Součástí údolí je vyschlé jezero, pustá plocha rozpukaného bahna, z něhož tu a tam ční větší či menší balvany, které se uvolnily z okolních srázů. Jedno místo je známé jako Závodní dráha – proč, to prozradí bližší pohled na zmíněné balvany. Nejméně za 150 z nich se táhne klikatá rýha svědčící o tom, že se před nějakým časem přemístily. Žádné stopy po lidech nebo jiných bytostech, které by měli jejich pohyb na svědomí, ale kolem nejsou.
Že by UFO?
Jakým způsobem se kameny, z nichž některé váží téměř 300 kg, samy od sebe pohybují? Dno jezera nemá žádný sklon, klouzat vlastní vahou tedy nemohly. Podezření padalo na vítr, ale tak silný orkán, aby pohnul metrákovými balvany, není v oblasti obvyklý. Další teorie braly v úvahu občasný déšť: Kameny podle nich mohly klouzat po bahně nebo po ledu. Vyskytly se dokonce názory, že za to všechno může UFO.
Kameny pod dohledem
Od poloviny minulého století se vědci snažili záhadu vyřešit. Nikdy však nepřistihli kameny v pohybu. Jev je nepředvídatelný a někdy uplynulo i několik let, během nichž kameny zůstávaly nehybné. V roce 2011 je začali sledovat dva kalifornští vědci, bratranci Norrisovi. A šli na to důkladně. Na dně jezera vystavěli meteorologickou stanici, aby měli průběžné informace o místním počasí. Na 15 kamenů upevnili GPS pro sledování jejich okamžité polohy. A po okolí rozmístili kamery, které v pravidelných intervalech fotografovaly vybraná místa.
Mráz a voda
Vloni těsně před vánočními svátky se na ně usmálo štěstí. Když vyjeli do Údolí smrti na běžnou kontrolu přístrojů, čekalo je obrovské překvapení. Značnou část jezerního dna zaplavila voda, jejíž hladinu pokrýval led. A navíc se za některými kameny objevily čerstvé rýhy. Oba bratranci proto na místě přenocovali a druhý den od rána jezero z vyvýšeného místa pozorovali. Byl jasný slunečný den a vál jen mírný větřík.
Ledový pohon
Led pod slunečními paprsky tál, až se před polednem naráz v celé ploše rozlámal. Tenké ledové střepy hnané po hladině větrem narážely do kamenů a většina z nich se o ně dál lámala. Některé však byly dostatečně pevné a zůstaly zapřené za kamenem. Ty pak fungovaly jako plachta – stačil docela mírný vítr o rychlosti 4-5 m/s, aby se pod jejich tlakem začal kámen po rozbahněném dně zvolna posouvat. Nebyla to žádná závratná rychlost, v průměru ujel 2–5 m za minutu. Přesto jeden ze sledovaných kamenů urazil od konce prosince do ledna trasu 224 m.
Ojedinělá souhra
Jev je velmi vzácný. V jednom okamžiku se musí totiž sejít hned několik faktorů. Především musí v jinak vyprahlé poušti napršet tolik vody, aby vytvořila dostatečně velké jezero. V noci musí voda zmrznout a ve dne svítit slunce, aby led tál. A konečně musí foukat alespoň mírný vítr, který led rozláme na pláty a žene je po hladině. K situaci, kdy jsou splněny všechny jmenované podmínky, dochází zcela výjimečně a bratranci Norrisové měli velké štěstí, že se právě v tuto chvíli objevili na místě. Stali se tak prvními, kdo plachtící kameny nafilmovali a zbavili je jejich tajemství.
