Když jsme do středočeských Milovic přijeli, neviděli jsme nic neobvyklého. Před námi byla normální zimní krajina bez sněhu. Šedivá, nevlídná a pokrytá blátem, které nám hned obalilo boty. Dokonce ani divocí koně, kvůli kterým jsme přijeli, nebyli v dohledu. Fotograf, který dorazil na místo před námi, k nám doběhl a zářil jako sluníčko. Prý budeme také nadšení, tvrdil.
Z britských blat
Ze začátku jsme nevěděli z čeho. Téměř po kotníky jsme zapadali do bláta, které se znenadání mísilo s koňským trusem. Jsou tady! Divocí koně! Ale kde? V okamžiku, kdy jsme obešli pár nízkých boroviček a křovin, bláto, zima a nepohodlí byly rázem ty tam. Jako bychom se ocitli o 1200 km daleko, na Exmoorských blatech v jihozápadní Anglii. Kolem nás se popásali malí huňatí koníci, kteří zimu ani bláto zjevně nevnímali. Čtrnáct klisen jednoho z nejstarších a nejpůvodnějších plemen koní – exmoorského ponyho – přicestovalo na konci ledna. V Milovicích se budou starat o zachování vzácných stepních společenstev. Zatím jsou ale ještě v aklimatizační ohradě, proto jsme zcela výjimečně mohli jít přímo mezi ně.
Zvědavé kobylky
Ohradou nás doprovázel ředitel společnosti Česká krajina Dalibor Dostál. Hned u vchodu nás varoval. Nemáme se přibližovat k ohradě, která je pod proudem. A také máme dávat pozor při přiblížení se ke koním. Jsou to opravdu divoká zvířata, mohla by nás pokopat (jako už se to jemu i dalším ošetřovatelům párkrát stalo) nebo pokousat. Snažili jsme se instrukce dodržovat, jenže přítomné klisny se rozhodly udělit nám výjimku. Nebo se možná chtěly předvést v lepším světle. Zkrátka, my jsme se k nim nepřibližovali, ale některé z nich jsme hodně zajímali. Opatrně a zvědavě přicházely, natahovaly krky, očichávaly nás...
Kůň v kožichu
Ve své vlasti exmoorští poníci žijí polodivoce bez lidské péče. Jejich poslání v Anglii je to samé, pro které byli dovezeni k nám: Udržovat spásáním původní rostlinná společenstva. K životu v drsných podmínkách jsou skvěle vybaveni. Nepotřebují přikrmovat, uživí se i stařinou - suchou loňskou trávou, kterou jiná zvířata nežerou. Nevadí jim vlhko ani zima, před nimiž je chrání huňatý kožich - jinak se jejich zimní srst ani nazvat nedá. Na rozdíl od většiny ušlechtilejších koní má totiž dvě vrstvy, měkkou hřejivou podsadu a hrubou krycí srst, po které stéká voda, takže se nepromáčí.
Zdravější než koza
Podivovali jsme se, proč byli do středočeské krajiny dovezeni koně, kteří ani nejsou doopravdy divocí, ani u nás původní. Podobně by přece mohly posloužit i kozy, které jsou také proslulé spásáním dřevin a mnohde už se k udržení stepních společenstev osvědčily. Bylo nám vysvětleno, že o kozy je nutné se starat. Přikrmovat je, odčervovat, léčit nemoci. Exmoorští poníci oproti nim vynikají zdravím a vůči parazitům jsou imunní. Pouze v zimě, když pastvina zapadne sněhem, budou dostávat krmivo. Ve své vlasti nedostávají ani to – se ztrátami zaviněnými vnějšími vlivy se počítá. V našem malém čtrnáctihlavém stádečku má ale každý jednotlivý kůň příliš velkou cenu.
Hřebec až později
Zatímco jsme se procházeli mezi koníky, pan Dostál nás nadšeně seznamoval s dalšími plány. Až si klisničky zvyknou na nové prostředí a sebe navzájem (pocházejí ze dvou různých míst, tak se zatím moc nekamarádí), budou z dvouhektarové aklimatizační ohrady vypuštěny na čtyřicetihektarovou pastvinu a z Anglie za nimi přijede hřebec. Pro návštěvníky plánuje společnost Česká krajina vystavět kolem elektrického ohradníku pozorovatelny, ze kterých budou mít možnost divoké koně z bezpečné vzdálenosti obdivovat. Bude to prostě takové malé středočeské safari.
