Různé druhy pavouků spřádají pavučiny nejen různých tvarů, ale také odlišné kvality. Vlákna většiny z nich jsou silná několik mikrometrů. Jsou velice pevná, sama o sobě však kořist nezadrží. Pavouci je proto pokrývají kapičkami lepu, které musí pravidelně obnovovat. Existují však i druhy, které „lepidlo“ nepoužívají, a přesto jsou jejich sítě stejně účinné.
Peříčkové nohy
Jedním z nich je i běžný obyvatel zahradních skleníků - pakřížák chluponohý, kterému se přezdívá „pavouk s peříčkovýma nohama“. Drobný pavouček spřádá vlákna, jejichž tloušťka se neměří v mikrometrech (1 tisícina milimetru), ale v nanometrech (1 miliontina milimetru). Můžeme tedy mluvit o pavoučích nanovláknech, která mají stejně unikátní vlastnosti jako ta, která vznikají v laboratořích. S ubývající tloušťkou pavoučího vlákna obvykle klesá i jeho pevnost. U pakřížáka to ale neplatí. I ta nejtenčí nanovlákna jsou stejně pevná jako tlustší pavučiny jiných pavouků.
Základem je sítko
Vědci z Oxfordské univerzity odchytili několik dospělých samic pakřížáka a filmovali je při spřádání pavučin. Při zkoumání detailních snímků věnovali zvláštní pozornost snovacímu orgánu známému jako sítko (kribelum). Tím je v současnosti vybaveno jen několik skupin pavouků, ti ostatní mají jen vývojově modernější snovací bradavky. Sítko vypadá jako jedna nebo dvě destičky umístěné v blízkosti snovacích bradavek. Destičky jsou hustě pokryté tisícovkami dutých a na konci otevřených výrůstků zvaných spigoty.
Tlustá i tenká
Pakřížák tak umí spřádat vlákna dvojího typu. Ze snovacích bradavek vypouští silnější nosné „nitě,“ z nichž buduje loveckou síť. Extrémně tenká vlákna pak vyrábí pomocí sítka. Vznikají z tekutého sekretu, který na vzduchu tuhne. Ze snovacích žláz pod sítkem proudí dlouhými úzkými kanálky do spigotů, jejichž průměr se pohybuje okolo pouhých 50 nanometrů. V okamžiku, kdy se z nich ještě tekutý sekret dostává na vzduch, ho pavouk zadníma nohama natahuje a tím vlákno dále ztenčuje.
Jako len
To mu však ještě nestačí. Se ztuhlými vlákny pavouk pracuje podobně, jako se dříve zpracovával len. Aby vznikla jemná a dlouhá lněná vlákna, musí se rozčesat kovovým hřebenem – tomuto procesu se říká vochlování. Pakřížák k němu používá hřebínky na zadních končetinách. Rozčesáváním se vlákna podélně štěpí, ztenčují se, ale jejich pevnost zůstane zachována. Vysvětluje to, proč jsou nanovlákna pakřížáků stejně pevná jako tlustší vlákna jiných pavouků.
Elektrická pavučina
Třením hřebínku o vlákna také vzniká elektrostatický náboj – pavouk je tak vlastně nabíjí elektřinou. Chomáčky elektricky nabitých nanovláken pak nanáší na silnější vlákna lovecké sítě stejně, jako jiné druhy nanášejí kapičky lepu. Díky elektrickému náboji jsou silně lepkavé a dokážou zadržet kořist, která uvízla v pavoučí síti. „Elektrická pavučina“ se tak plně vyrovná té obyčejné s kapičkami lepu. Má ale ještě něco navíc: Jak se zdá, elektrostatický náboj k ní kořist přímo přitahuje.
