V absolutní tmě nevidí ani kočka. Překážku zaznamená, až když se jí dotkne citlivými hmatovými vousky. V takovém prostředí se bez použití hmatu dokážou orientovat jen ti živočichové, kteří místo zraku používají sluch a „vidí“ ušima. Schopností vysílat zvukové vlny a orientovat se podle jejich odrazu (odborně echolokací) je vybaveno jen několik skupin zvířat. Nejznámější z nich jsou samozřejmě netopýři. Nedávno k nim ale překvapivě přibyli také jejich nejbližší příbuzní - kaloni.
Zpráva z autobusu
V učebnicích a encyklopediích se přitom dočtete, že kaloň se od netopýra liší právě tím, že nemá schopnost echolokace. Na začátku objevu, který zřejmě povede k jejich přepisování, stála zvláštní příhoda. Se zoology Yossi Yovelem a Arjanem Boonmanem, e zoologů, kteří studují kaloně v Indonésii, se v autobuse dal do řeči přátelský domorodec. A upozornil je na druh kaloně, který dovede křídly vyluzovat cvakavé zvuky. Vědci pak navíc objevili starý spis, v němž byla i zmínka o kaloni cvakajícím křídly. K čemu cvakání používá, tam ale uvedeno nebylo. Vědci se proto rozhodli celou věc prozkoumat. A to nejen u zmíněného druhu, ale i u dalších indonéských kaloňů.
Kaloň pokusným králíkem
Celkem odchytili 19 dospělých jedinců tří druhů a sledovali jejich chování v temné místnosti. Kaloni za letu skutečně vyluzovali cvakavé zvuky slyšitelné i pro lidské ucho. Nevydávali je však tlamou jako netopýři. V tom jim ostatně vědci zabránili - pokusným jedincům tlamy zalepili. „Oněmělí“ kaloni přesto cvakali dál. Museli tedy zvuky vyluzovat křídly, ale jak, to zatím nevíme. Vědci se domnívají, že kaloňům se na nich vyvinula místa, která při nárazu o sebe nebo o tělo cvaknou. Nevylučují ale ani možnost, že zvuk způsobují srážející se kosti křídel.
Neuhlídají všechno
Aby zjistili, zda kaloni vyluzují cvakání kvůli orientaci ve tmě (a pokud ano, jak je jejich echolokace dokonalá), natáhli přes místnost několik silných kabelů. Netopýři se jim i v absolutní tmě hravě vyhýbají, ale pokusní kaloni do nich naráželi. Problémy jim dělal i hladký povrch, od kterého se zvuky odrážejí hůř. Na hladké stěně se kaloňům přistávalo špatně, naopak na drsném povrchu podobném skále to zvládali bez problémů. Z toho všeho vyplývalo, že echolokace kaloňů je primitivnější a méně citlivá než u netopýrů. Zřejmě jim tedy slouží jen k hrubé orientaci, především při pohybu v jeskyních.
Sluch i zrak
Tuto teorii potvrdil i objev, že schopnost vyluzovat zvuk křídly se u zkoumaných druhů výrazně liší. Největší frekvenci cvakání vědci naměřili u kaloně Eonycteris spelaea, který se ukrývá v jeskyních. Naopak druh Macroglossus sobrinus má mezi jednotlivými cvaknutími poměrně dlouhé intervaly. Častější cvakání by mu ani k ničemu nebylo, protože žije v korunách stromů, kde nikdy není absolutní tma. Frekvence cvakání se však mění i v rámci jednoho druhu. Ve tmě kaloni vysílají zvuky rychleji za sebou, zatímco za šera a světla, kdy se mohou řídit zrakem, se intervaly mezi nimi prodlužují. Jedno je proto jisté – ačkoli jejich echolokace není tak sofistikovaná, dovedou kaloni to samé, co netopýři. Učebnicím navzdory.
