Cizí světy plné neznámých tvorů ve skutečnosti nemusíme hledat jen na vzdálených planetách. Přímo na Zemi existují místa, kam stále ještě lidská noha nevkročila. A bez vybavení, které se příliš neliší od toho pro kosmické výzkumy, ani nevkročí. Nejtajemnějším a nejméně prozkoumaným „světem“ na Zemi jsou oceány. Přestože podmořské vědecké expedice každoročně objeví několik tisíc nových druhů živočichů, pořád jich známe jen nepatrný zlomek (odhadem méně než 10 %). Mnozí z nich opravdu vypadají jako vetřelci z jiné planety. Přesvědčte se sami!
Proč jsou tak divní
Bizarní vzhled obyvatel mořských hlubin má svůj význam: Dodává jim určitou schopnost či vlastnost, díky které mohou nejen přežít, ale přímo prosperovat tam, kam „obyčejnější“ živočichové většinou nemohou bez obav strčit ani ploutev. Bývá to prostředí nebezpečné – plné predátorů – nebo s extrémními podmínkami, které jsou spojeny s nedostatkem potravy, kyslíku či s extrémním tlakem. Nemá tedy tak daleko k podmínkám, které by mohly panovat ve vzdáleném vesmíru.
Mlýnský kámen
Ryba měsíčník úplně postrádá ocasní ploutev a její ploché tělo má téměř kruhový tvar. Od něj se odvozuje i latinské jméno Mola mola, které odkazuje k mlýnskému kameni. Má to jednoduchý důvod: Ryba nejenže tak vypadá, ale jako mlýnský kámen může vážit až jednu tunu! Naproti tomu anglický název sunfish čili „sluneční ryba“ upomíná na její zálibu ve slunění, při němž leží těsně pod hladinou na boku. Ne snad, že by chtěla chytat bronz na slunci, ale láká ptáky, kteří z její kůže odstraňují četné parazity. Cenou za neobvyklý tvar těla je pohyblivost: Měsíčník je snad nejpomalejší rybou na světě. Místo plavání se tak jen nechává unášet mořskými proudy.
Chobotnice s košem
Vampýrovka hlubinná (Vampyroteuthis infernalis) je jediný zástupce svého řádu, který přežil z doby před 200 miliony lety. Má rosolovité tělo, které odolává extrémnímu tlaku v hloubkách kolem 1000 m. Pro ušetření energie v prostředí s minimem kyslíku a potravy omezila vampýrovka všechny aktivity včetně lovu. Živí se odpadem, který klesá z vyšších vrstev oceánu – odumřelým planktonem, zbytky z kořisti větších ryb, dokonce i jejich trusem. Bizarní vzhled jí dodává blána, která spojuje chapadla a tvoří jakýsi koš. A právě ten je základem její životní strategie, protože do něj sbírá svou skrovnou potravu.
Krab yetti
Bílý slepý krab s chlupatýma nohama a klepety byl v roce 2005 objeven v blízkosti hydrotermálních vývěrů v hloubce 2200 m. Dostal jméno Kiwa hirsuta a od svým příbuzných liší natolik, že pro něj bylo nutné vytvořit novou čeleď. Voda v okolí vývěrů je prosycená toxickými sloučeninami, přežije v ní jen málo živočichů. Krabovi to pravděpodobně umožňují jeho chlupatá klepeta. V chlupech žije množství bakterií, které jedy neutralizují. Vědci se zpočátku domnívali, že se jimi slepý krab živí. Později se ale ukázalo, že je dravý a pravděpodobně loví jiné korýše. Ve své čeledi již dnes není sám. Vědci za posledních devět let objevili další dva zástupce.
Mořský drak
Žádný strach – je jen 20 cm velký. Řasovník rozedraný (Phycodurus eques) žije při jižním pobřeží Austrálie v hloubkách do 50 m. Skrývá se v porostech řas, které ke svému růstu potřebují světlo. Tomuto prostředí je přizpůsoben i jeho vzhled: Tělo s množstvím výrůstků má zelené zbarvení, které je schopen podle potřeby měnit. Společně s pomalým (či spíš žádným) pohybem je v řasách dokonale maskován. Úzkou trubkovitou tlamou prudce nasává každého drobného korýše, který se k němu přiblíží.
Superrychlá tlama
Nebehled (Uranoscopus) si své české jméno vysloužil díky nezvyklému postavení očí a tlamy na široké hlavě. Směřují totiž přímo vzhůru. Ryba z příbuzenstva okounů se tak může celá zahrabat a z písku jí koukají jen oči a tlama. Dokonalé maskování završuje maskovací zbarvení. Prozrazuje ji jen malá kožní řasa na horní čelisti, která prudkým vlněním láká kořist. V okamžiku, kdy chce neopatrná rybka sezobnout podivného živočicha, nebehled prudce otevře tlamu a pohltí ji. Celá akce je okem téměř nepostřehnutelná, trvá necelé 3 setiny sekundy – rybka tu je a najednou není...
Slůně z hlubin
Dvě zvolna mávající ploutve nad očima připomínají sloní uši. Hlubinné chobotnice rodu Grimpoteuthis si díky nim vysloužily přezdívku Dumbo podle slůněte ze známé kreslené pohádky. Jsou to obyvatelé dna, kteří se máváním „uší“ pomalu pohybují těsně nad jeho povrchem. Tomu napomáhá i zvon tvořený krátkými chapadly spojenými pláštěm, který zároveň slouží k hledání potravy: korýšů, měkkýšů, červů a dalších drobných živočichů. Je to nejhlouběji žijící chobotnice, někteří jedinci bylo nalezeni v hloubkách až 7000 m.
Podmořský upír
Parazitická mihule trojzubá (Entosphenus tridentatus) patří mezi nejprimitivnější známé obratlovce. Nemá totiž čelisti, jen kruhový otvor, který funguje jako přísavka. Přesto tito tvorové podobní úhořům několik ostrých zubů mají. Kousat jimi ovšem nedokážou, zuby slouží pouze k narušení kůže ryby či kytovce, kterým mihule sají krev a tělní tekutiny.
Zmijí ryba
Právě tak se přezdívá zubatce obecné (Chauliodus macouni). I když její dlouhé ostré zuby nejsou jedové, jsou smrtelnou pastí - koho do nich zubatka polapí, ten už neunikne. Dokonce ani v případě, že je větší než samotný lovec. Zubatka je totiž schopná rozevřít tlamu v úhlu až 110o, nadměrnou kořist posouvá do žaludku postupně a tam ji zaživa tráví. Přestože jde o hlubinnou rybu, v temných nocích ji můžeme potkat i v mělkých vodách. Svou kořist láká řádkou svítících bodů, které se jí táhnou podél břicha.
Živé ptačí pero
Tvar těla se středovým ostnem a postranními větvemi tvořícími prapor dal tomuto tvoru jméno pérovník. Ve skutečnosti to není jeden živočich, ale celá kolonie polypů příbuzným korálům.
Prapor pera vytvářejí polypy určení k lovu potravy a rozmnožování. Středový osten je naproti tomu tvořen polypem s jakýmisi kořeny, které kolonii kotví k podkladu. Zároveň slouží jako nožičky, které ji mohou přesouvat z místa na místo. Ukotvení do dna není příliš pevné, pérovníci proto dávají přednost hlubším vodám, kde není tak silné proudění.
Prvohorní obrněnci
Ostrorepi patří k nejstarším živočichům planety - na Zemi se objevili už před 450 miliony lety. Do současnosti přežily jen čtyři druhy, největší z nich je až 60 cm dlouhý ostrorep americký (Limulus polyphemus). Kvůli dlouhému ocasu ve tvaru ostrého bodce se ho mnoho lidí obává. Ocas však není zbraň, ostrorepovi slouží jako páka: Když ho příboj převrátí na záda, zapře se o něj a obrátí zpátky. Jinak je ostrorep přizpůsoben životu na dně mělkých moří plných predátorů – svrchu ho chrání pevný krunýř, plochá spodní strana s ústy přiléhá ke dnu. Z něj ostrorep sbírá bezobratlé, jimiž se živí.
