Divocí předkové koní již vyhynuli, jediný divoký kůň, kůň Převalského přežil jen díky chovům v zoologických zahradách a teprve v posledních desetiletích se prostřednictvím mezinárodních neintrodukčních programů vrací do svého původního domova, mongolských horských stepí a pouští.
Dva druhy divokých oslů – osel africký a osel asijský, dnes čelí podobné hrozbě. Oba poddruhy afrických oslů, předků oslů domácích, jsou zařazeni do kategorie kriticky ohrožení, o něco lépe jsou na tom poddruhy osla asijského, ti jsou „jen“ ohrožení. Oba druhy se od sebe svým vzhledem a především zbarvením liší. Africký osel je šedý a svýma pruhovanýma nohama se přibližuje pruhovaným zebrám.
Asijští osli mají pískové zbarvení, které je lépe maskuje podobně zbarvených stepích. Oba druhy se – stejně jako všichni divocí koňovití – vyznačují nápadným tzv. úhořím pruhem na hřbetě a krátkou stojatou hřívou. Hřebci divokých oslů patří k nejnebezpečnějším zvířatům vůbec, jsou vysoce agresivní nejen mezi sebou, ale i vůči jakémukoliv vetřelci. V zoologických zahradách se jich ošetřovatelé obávají víc, než šelem.
Indický poddruh asijského osla khur není výjimkou. Hřebci nejsou nijak něžní ani ke klisnám, nicméně klisny se nedají. Jejích rituál při páření je pořádně divoký, plný kopanců a kousanců.
Páření afrických oslů není o mnoho něžnější, hřebec během něho kouše klisnu, ta ho na závěr „odmění“ a odežene kopancem.
Více v ABC 25/26. Více o zvířatech:
