V roce 2013 se na Facebooku objevila zvláštní výzva: „Hledáme tři až čtyři osoby se zkušenostmi z archeologických či paleontologických vykopávek, které by se zúčastnily krátkodobého projektu. Musí být vyhublé a nejlépe i malé postavy. Nesmí trpět klaustrofobií, musí být fit a měly by mít zkušenosti se speleologií. Výhodou jsou horolezecké dovednosti.“
Ačkoli výzva neobsahovala téměř žádné další informace, našlo se několik mladých vědců, kteří ji uposlechli a přihlásili se. Dobře udělali: Podíleli se na objevu nového druhu člověka.
V kolébce lidstva
Autorem výzvy na Facebooku byl paleoantropolog Lee Berger z Witwatersrandské univerzity v Jižní Africe. Neobvyklý tým potřeboval na propátrání podzemního labyrintu, v němž amatérští jeskyňáři vyfotografovali cosi jako lidské kosti.
Jeskynní systém zvaný Rising Star Cave (Jeskyně vycházející hvězdy) se nachází asi 50 kilometrů severozápadně od jihoafrického Johannesburgu v oblasti známé jako kolébka lidstva. Pocházejí z ní slavné objevy předchůdců člověka, takže není divu, že Lee Berger po upozornění jeskyňářů nezaváhal a rovnou dal dohromady tým archeologů – jeskyňářů. Přesněji řečeno jeskyňářek.
Astronautky v podzemí Síně hvězd
Místem nálezu totiž byla jeskyně zvaná Síň hvězd (Dinaledi Chamber), která leží asi 90 metrů za vstupem do jeskynního systému. Dostat se do ní není žádná procházka. Technické šplhání po strmém skalním útvaru zvaném Dračí záda (Dragon's Back) a sestup 12 metrů vysokou kolmou šachtou by jistě zvládli i muži.
Ale jen velmi drobné a štíhlé ženy se cestou mohly protáhnout dvěma extrémně těsnými místy, z nichž to užší bylo široké jen 20 centimetrů. Lee Berger proto místo svého objevu nikdy neviděl. Jeho očima byla šestice žen, které si vysloužily přezdívku „podzemní astronauti“.
Jeskyně kostí
První vstup do Síně hvězd popsala jedna z podzemních astronautek, studentka Alia Gurtovová z Wisconsinské-Madisonské univerzity, jako slavnostní okamžik. Ticho jako v katedrále a absolutní tma, z níž pod paprsky svítilen začaly vystupovat kosti. A to ne jen jednoho, ale desítek až stovek lidí.
Na denní světlo zatím bylo vyneseno 1550 kostí, které patří patnácti jedincům různého věku – od novorozenců a dětí až po dospělé a staré lidi. Už tento soubor ostatků předchůdců moderního člověka je – bez ohledu na kosti, které stále spočívají v Síni hvězd – vůbec největším, jaký byl kdy v Africe objeven.
Nový hvězdný člověk
Nad kostmi se sešel velký vědecký tým, který jejich zkoumání věnoval téměř dva roky. Své závěry vědci vypustili do světa 10. září 2015. A byla to pěkná pecka. Lidé ze Síně hvězd představují nový druh člověka, který podle místa svého objevu dostal jméno Homo naledi čili Hvězdný člověk.
Slovo naledi pochází z místního jazyka sotho a znamená hvězda. Pokud není naším přímým předkem, je Homo naledi alespoň velmi blízkým příbuzným moderního člověka. Že bychom se od něj rovnou dozvěděli něco zásadního o našem původu, ale není v tuto chvíli pravděpodobné. Homo naledi je velmi záhadný příbuzný, který zatím přináší víc otázek než odpovědí.
Mozek jako pomeranč
Co víme spolehlivě, je to, jak vypadal. Vděčíme za to počtu kostí a tomu, že patřily lidem různého věku. Dospělý muž měřil asi 150 centimetrů, vážil 45 kilogramů a jeho mozek dosahoval velikosti pomeranče. Objem mozkovny činil přibližně 500 cm3, což je srovnatelné s mozkem šimpanze či australopitéka. Šimpanze připomínala i jeho ramena a trup se širokým hrudníkem. Naopak „lidsky“ vyhlížely dlouhé ruce a nohy.
Studium jejich anatomie ukázalo, že hvězdný člověk byl pozoruhodně všestranný: Ruce byly schopné precizní manipulace s předměty, ale jejich zahnuté prsty se také výborně hodily ke šplhání po stromech. Stavba chodidla je téměř nerozeznatelná od té naší a hodila se k chůzi na dlouhé vzdálenosti.
Současník moderních lidí?
Sečteno a podtrženo, z anatomického hlediska je Homo naledi směskou primitivních a pokročilých znaků. Na jednu stranu se tak podobá předkům člověka australopitékům, na druhou neandrtálcům a moderním lidem. Jak je komu příbuzný, je spíše neznámou – především proto, že se zatím nepodařilo nález datovat, takže nevíme, jak je starý.
Rod Homo je starý asi 2,8 milionu let. Pokud by Homo naledibyl starší než dva miliony let, byl by prvním raným člověkem, kterého známe lépe než z několika fosilních fragmentů. Pokud by naopak pocházel z doby před méně než jedním milionem let, znamenalo by to, že v Jižní Africe bok po boku žily různé typy lidí.
Pak by bylo otázkou, jak malý Homo naledi s mrňavým mozkem vycházel s většími lidmi s vyvinutějším mozkem. Konkurovali si, byl jimi loven nebo se s nimi občas křížil?
Uspořádané ostatky
Ať už je stáří druhu Homo naledi jakékoli, duševně by s modernějšími příbuznými možná dokázal držet krok. Napovídají o tom jeho ruce, které zřejmě byly schopné zacházet s kamennými nástroji (je to spekulace vycházející z anatomie, protože v jeskyni se žádné nenašly).
Ještě důležitější jsou ale okolnosti místa nálezu. Kosti se nacházejí na izolovaném místě, které nikdy nebylo přímo spojeno s povrchem země. Ocitnout se tam mohly několika způsoby, ale jen jeden vypadá pravděpodobně. První možnost je, že lidské kosti do jeskyně spláchla voda, třeba při povodni. V jeskyni však chybí stopy po tekoucí vodě a neodpovídá tomu ani uspořádání kostí.
Smrtelná past?
Druhou možností je smrtelná past. Tedy že lidé do jeskyně přišli, uvízli v ní a zemřeli. Ani to není pravděpodobné, protože uložení kostí naznačuje, že se do jeskyně dostávaly postupně v průběhu velmi dlouhého období.
Třetí alternativou jsou predátoři, kteří by lidská těla či kosti natahali do jeskyně. Proti této teorii vypovídá jak nepřístupnost jeskyně, tak to, že se v ní nenašly žádné zvířecí kosti kromě kostí myši a sovy.
A také to, že na žádných kostech vědci nenašli stopy po okusování, které by na nich zuby dravců musely zanechat. Zbývá poslední možnost – že hvězdní lidé do jeskynního systému záměrně a po dlouhé časové období přinášeli těla svých zemřelých druhů, které šachtou ukládali (či spíše shazovali) do Síně hvězd.
Znali hvězdní lidé oheň?
Nešlo o pohřeb v pravém slova smyslu – nebyly tu žádné květiny a těla nebyla nijak zakryta. Přesto je to kulturní chování, které se zatím přisuzovalo jenom našemu druhu Homo sapiens a neandrtálcům. Tady to ale vypadá, že jakéhosi rituálu byl schopen i tvor s mozkem o velikosti pomeranče. A co víc, že si k tomu posvítil, nejspíš dřevěnými loučemi.
Dokladů schopnosti využívat oheň u předků moderního člověka existuje pomálu. Jenže jak jinak by se lidé Homo naledi orientovali v jeskynním systému, kde vládla černočerná tma?
Tento článek původně vyšel v časopisu ABC 22/2015.
