Z organismů, jejichž tělo nemá pevnou kostru či vnější schránku, se na fosilním záznamu moc nedochovalo. Takovými špatně „kamenícími“ živočichy jsou i průzračné žebernatky (Ctenophora). O to významnější je nález čínských vědců, kteří objevili šest dokonale zachovalých otisků žebernatek z doby před 520 miliony lety (období kambria). Jejich objev navíc zcela vyvrátil zažité představy o těchto tvorech.
Nejstarší živočich
V současné době známe asi 150 druhů žebernatek. Vědci je považují za nejstarší mnohobuněčné živočichy na světě. Žijí v mořích, ve vodním sloupci od mělkých vod až po hlubiny. Vzhledem i způsobem života připomínají medúzy, přesto s nimi nejsou příbuzné. Postrádají totiž základní výbavu všech žahavců (mezi které medúzy patří) – žahavé buňky. Typický je pro ně naopak znak, který jim dal české jméno: osm podélných „žeber“ na těle. Žebra nesou řádky brv, které žebernatkám slouží jako pohon.
Nahoře a dole
Od podobných jednoduše stavěných živočichů, jako jsou houby a žahavci, se žebernatky liší i několika dalšími znaky. Jejich obvykle zploštělé tělo má dva dobře rozlišitelné konce – na jednom jsou ústa, na druhém vylučovací otvor. Na tomto konci se také nachází takzvaná statocysta - jakýsi smyslový orgán, který živočicha informuje, kde je nahoře a kde dole. Žebernatky jsou dravé. K lovu drobné kořisti jim slouží chapadla opatřená lepkavými buňkami (colloblasty). Výjimkou je čeleď Beroidae, která chapadla nemá a loví za pomoci laloků na těle. Kořist jimi obklopí a posouvá k ústnímu otvoru.
Žebernatky v krunýři
Všechny jmenované znaky vykazuje i oněch šest nově objevených živočichů. Vědci jsou si proto naprosto jistí, že to jsou opravdu žebernatky. Přestože se od těch současných diametrálně liší. Ty kambrijské totiž nebyly žádné bezbranné hroudy želatiny. Jejich měkká rosolovitá těla chránila pevná schránka vyzbrojená trny a ostny. To bylo ostatně příčinou, proč se zachovala až do dnešních dnů v tak dokonalém stavu.
Lovci bez chapadel
Schránka také dávala pravěkým žebernatkám pevný radiálně symetrický tvar (podle několika os souměrnosti). Lišila se i žebra. Jejich řady byly párové, pravěké žebernatky tedy neměly osm žeber, ale šestnáct. A tím i dvojnásobné množství brv, které je poháněly, takže nejspíš plavaly rychleji než ty současné. Pokud byly dravé, byla pro ně rychlost zásadní, protože neměly chapadla. Nejspíš lovily kořist podobně jako současní zástupci čeledi Beroidae.
Nejen žebernatky
Žebernatky nejsou jediní kambrijští živočichové, kteří měli ve své době pevnou schránku a později se jí zbavili. Vybaveni jí byli i mnozí další živočichové, třeba medúzy či mořské sasanky, které mají dnes také měkká těla. V kambriu se překotně vyvíjeli předchůdci prakticky všech mnohobuněčných živočichů a tehdejší moře se přímo hemžilo různými dravci. Dá se předpokládat, že v takovém prostředí byla pevná schránka velmi důležitá. Později se ale tlak ze strany predátorů snížil a „brnění“ už nebylo potřeba.
Více o žebernatkách:
