Stonožky patří k nejstarším suchozemským živočichům, žijí na Zemi nejméně 430 milionů let. Vědci odhadují, že dnes existuje asi 8 tisíc druhů. Popsaných druhů jsou přibližně 3 tisíce, většina tedy na své objevení teprve čeká. Některé stonožky jsou jen pár mm dlouhé, ale najdeme mezi nimi i obry dorůstající až 30 cm.
Sto nohou? Nikdy!
Stonožky jsou v mnoha ohledech výjimečné. Klame už samotný název – na sto nohou odkazuje nejen české jméno, ale i pojmenování v mnoha dalších jazycích. Ve skutečnosti neexistuje stonožka, která by měla přesně sto nohou. Buď jich má 98 anebo 102! Každý článek stonožčího těla totiž nese jen jeden pár a počet článků je vždy lichý. Skutečný počet nohou se liší druh od druhu, některé jich mají jen 30, jiné až přes tři sta.
Jedovaté nohy
Stonožky jsou dravci, ty největší loví i menší obratlovce. K lovu jim slouží pár mohutných „kusadel“ do nichž ústí jedové žlázy. Jenže i v tomto případě jde o klam. Kusadla totiž ve skutečnosti nejsou kusadla, ale přeměněný první pár končetin zakončených ostrým dutým drápem (takzvané kusadlové nožky, odborně forcipuly). Stonožka zabodne drápy do kořisti, kterou si v pevném objetí přidržuje ostatními končetinami (z nich není úniku) a počká, až jed začne působit. Teprve pak přijdou na řadu skutečná kusadla skrytá na spodní straně hlavy.
Jed proti bolesti
Stonožčímu jedu věnují v poslední době vědci pozornost. Nedávno zjistili, že jed jednoho druhu stonohy účinně tlumí bolest, takže by mohl nahradit dosud používané morfium. Vůbec poslední objev opět potvrzuje neobvyklost těchto tvorů. U většiny jedovatých živočichů platí, že čím silnějšími zbraněmi je druh vybaven, tím slabší potřebuje jed. U stonožek je to jinak. Přišli na to australští vědci, když srovnali dvě skupiny stonožek – stonohy (řád Scolopendromorpha) a strašníky (řád Scutigeromorpha).
Obrácené pravidlo
Obě skupiny se od sebe nápadně liší – mohutné stonohy jsou vybavené silnými kusadlovými nožkami s dlouhým drápem, strašníci jsou naopak křehké a téměř průsvitné stonožky s jemnými nožkami včetně těch kusadlových. Podle pravidel jedovatých živočichů by tedy strašníci měli mít silnější jed než stonohy. Ale je tomu právě naopak - jejich jed je proti jedu stonoh velmi slabý.
Tajemství jedu
Aby přišli této záhadě na kloub, prozkoumali vědci jedové žlázy obou druhů pod mikroskopem. Ukázalo se, že jedové žlázy stonoh mají až stokrát víc buněk produkujících jed než jedové žlázy strašníků. Jed stonoh také obsahuje mnohem víc chemikálií v různých koncentracích. Důvodem podle vědců může být to, že stonohy loví velmi různorodou kořist a na každou působí trochu jiný typ jedu. Strašníci naproti tomu loví omezenou škálu živočichů, na kterou stačí slabší a jednodušší jed. Další možností je i to, že stonohy používají své jedové drápy k sebeobraně, zatímco křehcí, ale mnohem rychlejší strašníci dávají přednost útěku.
Více o stonohách:
