Mluvit o lásce a sexu je dnes velmi módní. Přestože, nebo možná naopak právě proto, že je to téma, které má stále ještě nádech čehosi zakázaného, nepatřičného. A v tom nadšení, že jsme dokázali překonat ony letité zábrany, nám často jaksi uniká hlavní význam lásky a sexu.
Jde totiž o jeden z nejzákladnějších živočišných pudů, který zajišťuje pokračování rodu a přežití každého živočišného druhu. Ostatně, už onen prvotní Stvořitelův pokyn „milujte se a množte se“ není nic jiného než tento přírodní zákon vyjádřený slovy.
Klonování nebo nepohlavní rozmnožování?
Při nepohlavním rozmnožování, ať už jde o vegetativní rozmnožování rostlin nebo dělení jednobuněčných živočichů, pučení (např. u nezmarů) či partenogenezi, mají potomci zcela shodnou genetickou výbavu jako rodičovský jedinec.
Jsou tedy jeho dokonalou kopií, jeho klony v pravém slova smyslu. To slovo je dnes velice módní, a tak si jen málokdo uvědomuje, že klonování vynalezla příroda dávno před člověkem.
Hermafrodit: Otec i matka zároveň
Myslíte si, že samčí buňky produkují pouze samci a samičí pouze samice? Není tomu tak vždy. Nejdále v tomto extrému došli mnozí měkkýši, a dokonce i pár druhů ryb, kteří jsou tzv. hermafroditi. To znamená, že jsou současně samci i samice.
Neoplodňují ovšem svá vlastní vajíčka vlastními spermiemi, to by přišli o výhody pohlavního rozmnožování. Dávají přednost normálnímu páření. Když přijde čas např. hlemýždí nebo slimáčí lásky, vyhledají se dva jedinci a vzájemně se spojí.
Vývody pohlavních orgánů mají na boku těla hned za hlavou. Hlemýždi se proto o sebe opírají boky, slimáci se dokonce, zavěšeni na slizovém provazci, vzájemně ovinují. Spojí se vychlípenými pohlavními orgány a navzájem si předají své samčí pohlavní buňky. Jimi oplodní vajíčka svého partnera, a zase se spokojeně odpoutají a pokračují dál svou slizkou cestou.
Ptáci bez orgánu
Ptáci mají situaci trošku komplikovanou, neboť (až na výjimky, jako jsou např. husy, kachny nebo pštrosi) nemají žádný pářicí orgán, spojují se prostě tím, že k sobě navzájem přiloží své kloaky. Jen někteří, třeba obyčejní domácí kurové, mají jakýsi náznak penisu, jejich kloaka je vychlípitelná a mohou ji vtlačit do kloaky samice.
Samec nebo samice? Nosíme obě pohlaví
Žádný tvor není stoprocentně pouze samec či samice. Např. některé druhy ryb mohou v průběhu života změnit pohlaví - ze samce se stane samička nebo naopak se starší samička promění v samce.
Je to tím, že základy obou pohlaví v sobě nesou všichni tvorové (dokonce i lidé) a teprve produkce pohlavních hormonů jednoho typu zvýrazní znaky samce či samice. Proto se u mláďat, která ještě pohlavní hormony neprodukují, často nedá pohlaví na první pohled vůbec rozpoznat a kastráti, zejména v mládí kastrovaní samci, získávají určité rysy samic.
Spontánně měnit pohlaví mohou i další živočichové: např. někteří mořští červi se změní v samičky, jakmile dosáhnou určitého počtu tělních článků. Ale pokud je rozřežeme na menší díly (nezahynou, jsou schopni regenerace), změní se opět v samce.
Sex k udobření soupeře
Naši nejbližší příbuzní, šimpanzi, žádné trvalé svazky neuzavírají. Přesto u nich sex hraje velkou roli, i když poněkud jinou než u lidí. Ke skutečnému páření dochází jen tehdy, když se samice dostane do říje, když v jejích vaječnících dozrají vajíčka a jsou schopna oplození.
V tom případě dává najevo svou připravenost k páření samotná samice - doslova se nabízí samcům. Ale stejné gesto udělá i podřízený jedinec v tlupě v okamžiku, kdy potřebuje uchlácholit silnějšího soupeře.
V takovém případě ovšem vůbec nezáleží na pohlaví - nabídnout se k páření může i slabší, níže postavený samec. A tím silnějším jedincem naopak klidně může být vysoce postavená samice. Silnější lidoop se pak se slabším náznakově spáří a tím se oba vzájemně udobří. Každému je jasné, jaké místo v tlupě mu přísluší.
Život bez lásky
Ze školy určitě víte, jak vzniká nový život. A tak jen pro ty méně pozorné či zapomnětlivé stručně zopakujeme, že známe rozmnožování nepohlavní a pohlavní.
Tím nejjednodušším způsobem nepohlavního rozmnožování je prosté dělení. Tak se rozmnožují většinou jednobuněčné organismy - z každého jedince vzniknou rozdělením dva noví, stejní, jako byl ten původní. Tento způsob má tu výhodu, že je nesmírně rychlý, z jediné trepky (druh prvoka) může během několika hodin vzniknout obrovská kolonie mnoha set až tisíc stejných trepek.
To „stejných“ však je podstatné, to si zapamatujte. Mnoho způsobů nepohlavního, tzv. vegetativního rozmnožování se vyvinulo u rostlin, o těch se však v tomto článku bavit nechceme. I u živočichů však existují další způsoby nepohlavního rozmnožování - tím nejzajímavějším je tzv. partenogeneze.
Co je to partenogeneze?
Partenogeneze je známá především u vývojově nižších organismů - nejrozšířenější je u hmyzu, ale partenogeneticky se rozmnožují i některé ryby a obojživelníci, dokonce i plazi.
V podstatě jde o to, že každý dospělý jedinec je samice, která produkuje vajíčka. A z nich se přímo, bez oplození, rodí noví jedinci - opět samičky. A všechny jsou, stejně jako v případě potomků vzniklých dělením, geneticky zcela totožné se svou matkou...
Ze dvou jeden
Naprostá většina živočichů - od těch vývojově nejprimitivnějších až po člověka - se ovšem rozmnožuje pohlavně. Co to znamená?
Nový život vznikne teprve v okamžiku, kdy se spojí zárodečná buňka samičí (vajíčko) se zárodečnou buňkou samčí (spermií). Takto zplozený jedinec se geneticky nepodobá ani matce, ani otci - od obou má jen něco - přesně polovinu.
Z jakých genů se však ta polovina skládá, o tom rozhoduje náhoda: dítě může zdědit modré oči po matce nebo hnědé po otci, po otci z něj může vyrůst hubený dlouhán, nebo bude mít po mamince sklon k baculatosti...
(Existují samozřejmě i vlastnosti, které se váží na pohlaví - nositelem těchto genů je tzv. pohlavní chromozom, tedy ten, který určuje, zda půjde o samce či samici.)
Genetická změna je život
Jakou má toto křížení genů výhodu, že pohlavní rozmnožování v přírodě převládá? Tady jsme u toho, co jste si měli z předchozího odstavce zapamatovat - při nepohlavním rozmnožování vznikají stále shodní jedinci, nedochází u nich k žádným genetickým změnám.
Vlastně jde o jediný organismus, který se jen kopíruje a tak prodlužuje svůj život. Jenže pak stačí, aby se nepatrně změnily životní podmínky, a s kopírováním je konec, druh rozmnožující se nepohlavně nemá možnost se přizpůsobit, protože nemůže změnit svou genetickou výbavu.
Při pohlavním rozmnožování je každý nový jedinec vždy trochu jiný. A při změnách životních podmínek se celá populace může pozvolna přizpůsobit. Jedinci, jejichž genetická výbava je méně vhodná, ubývají, ti, kteří mají nějakou vlastnost, jež je ve změněném prostředí zvýhodňuje, se dál množí a tím tuto vlastnost šíří a geneticky posilují.
Pohlavní rozmnožování je tedy jednou ze základních podmínek (ne však jedinou) pro vznik a vývoj druhů, poddruhů a zeměpisných ras. A tedy i podmínkou pro pokračování života v pozvolna se měnícím prostředí Země.
Všechny cesty vedou k sexu
Pro vznik nového jedince spojením samčí a samičí zárodečné buňky je nutné, aby se tyto buňky nějakým způsobem ve vhodný čas a ve vhodném prostředí setkaly. To příroda zajistila neuvěřitelně rozličnými a rafinovanými způsoby.
Zárodečné buňky se mohou setkávat mimo tělo dospělých jedinců, stejně jako uvnitř (tzv. oplození vnější a vnitřní). Někdy dojde k oplození hned, jak se tyto buňky setkají, jindy jsou uloženy do zásoby...
Jsou zvířata, která uzavírají „manželství“ a žijí podobně jako lidé v trvalých párech, jiné druhy naopak vyznávají harémový způsob, mnozí živočichové pak žijí samotářsky a zákon o zachování druhu naplňují jen při náhodných setkáních v určitém, většinou přesně časově omezeném období, které je pro rozmnožování nejvhodnější.
Také způsoby, jak se jedinci opačného pohlaví setkávají, navazují známosti, namlouvají se a milují (u zvířat většinou mluvíme o páření), jsou velmi odlišné a mnohdy nesmírně zajímavé.
Pro mnohé druhy znamená páření nutnost překonat obrovské vzdálenosti či překážky, pro mnohé je to dokonce jejich poslední úkon v životě. Ale zákon je neúprosný a rozmnožovací pud je jeden z nejsilnějších, jaký ve světě zvířat existuje.
Láska až za hrob
Opěvovaná láska až za hrob, ve kterou pevně věří všichni zamilovaní, je ve skutečnosti pro mnoho lidí jen prázdným pojmem. Vystřídat za život několik manželů či manželek je dnes téměř módní a manželská věrnost se již také příliš „nenosí“.
Naštěstí se to stále ještě týká menšiny a většina lidské populace prožije svůj život s jediným partnerem, třebaže jde mnohdy spíš o setrvačnost nebo zvyk. Ale ve světě zvířat to celá řada druhů bere doslova - přijdou-li o svého životního druha, zůstanou až do vlastní smrti osamělí, již nikdy se znovu nezamilují...
Nejpevnější manželské svazky překvapivě uzavírají zvířata, která jsou vůči sobě jinak vzájemně velmi agresivní - korálové rybky, husy, labutě, ale i mnozí pěvci... A je to kupodivu právě ona agresivita, která drží pár pohromadě: proti ní totiž působí pohlavní přitažlivost, takže se ze vzájemných útoků vyvinul kompromisní rituál.
Jím se oba jedinci neustále navzájem utvrzují v tom, že ony útoky nejsou namířeny proti partnerovi, ale proti jinému jedinci stejného druhu. Dvojice tak utužuje svůj vztah, a navíc společně (a tudíž účinněji než „svobodný“ jedinec) obhajuje teritorium nutné k tomu, aby sebe i své potomstvo uživila.
Trvalá manželství uzavírá i celá řada savců, dokonce i některé opice. Typický je tento vztah pro drápkaté opičky, zatímco mezi velkými primáty tvoří čestnou výjimku pouze giboni. Ti svůj manželský svazek upevňují společným zpěvem.
Příslovečná je i vzájemná věrnost vlčího páru. Ten ovšem uzavírá manželství teprve v okamžiku, kdy se uvolní nějaké lovecké teritorium. Ostatní vlci ze smečky žijí v nuceném celibátu. Tato zdánlivá nepřejícnost přírody má svůj obrovský význam - víc vlčích rodin s mláďaty by se prostě na omezeném území neuživilo a strádali by všichni.
Manžel? Jakýsi nepříjemný přívěsek
U převážné většiny živočichů převládá partnerské uspořádání stejné jako u lidí: sameček je větší, silnější, barevnější, víc se natřásá (vědci to nazývají imponováním) a svou partnerku či partnerky ovládá silou.
Příroda je ale mnohotvárná, a tak existují i druhy, u nichž je tomu naopak. Skromný a drobnější sameček se musí moc snažit, aby se své mohutné milence a manželce zalíbil a zavděčil.
K naprostému extrému to dovedli někteří ďasové (mořské ryby rodu Ceratias, Caulophryne, Linophryne, Neoceratias). Obludné samičky jsou nelítostnými dravci, zatímco samečkové těchto druhů proti nim vypadají jako neškodní trpaslíci. Sami by se neuživili, a tak žijí trvale přisátí na tělech svých partnerek, z nichž parazitickým způsobem získávají živiny.
Samička si svých „přívěsků“ nijak nevšímá, nevadí jí dokonce ani větší počet těchto podivných manželů. Jednou za čas jejich služby skutečně potřebuje a tím jí splatí svůj dluh.
Stejně podivná „manželství“ uzavírají i někteří červi. Samci a samice spolu srůstají, miniaturní samečkové mořského červa Bonellia viridis dokonce žijí trvale usazení v pohlavním otvoru samičky.
Manžel k večeři
Nezáviděníhodný osud mají někteří samečkové z říše členovců. Když vykonají svou manželskou povinnost, poslouží manželce ještě jako večeře - někdy jsou dokonce požíráni již během kopulace (páření). Touto krutou vlastností prosluly především kudlanky - staly se tak odstrašujícím vzorem pro celé mužské pokolení.
Jenže příroda to má dobře vymyšlené. Samička obvykle začne tím, že samečkovi ukousne hlavu, čímž odstraní nervovou uzlinu, která řídí samečkův pud sebezáchovy. Zbývající nervová uzlina řídí především sexuální chování, sameček bez hlavy se proto mnohem víc rozvášní a je daleko úspěšnějším milovníkem (kde se asi vzalo úsloví o ztrátě hlavy?).
Po páření pak samička spořádá zbytek svého manžela - pro zdárný vývoj oplozených vajíček potřebuje vydatný zdroj bílkovin a tím její bývalý partner vskutku je. K zabezpečení potomstva tak poslouží dvakrát.
Je však třeba připomenout, že toto chování není typické pro všechny kudlanky za všech okolností. Ne všechny druhy začnou milování tím, že samička ukousne samečkovi hlavu. Ten za příznivých okolností stačí většinou hned po páření odletět, větší těžkopádná samička mu nemůže stačit.
Podobným způsobem se chová i celá řada pavouků či dravých much. Ale samečkové se ne vždy chtějí nechat trpně sežrat. Vynalézají proto různé strategie, jak by svou partnerku ošálili.
Nejdokonaleji to mají vymyšlené některé druhy dravých much - sameček přináší samičce dáreček, pečlivě zabalený úlovek. Totéž dělají i někteří pavouci, jiní zase využívají svých vláken, aby jimi partnerku nejprve spoutali, a teprve pak se pustí do svého životního úkolu - předají jí své pohlavní buňky.
Tance lásky
Když se v přírodě setkají dva štíři a „padnou si do oka“, uchopí se vzájemně klepítky a začnou spolu provozovat podivný taneček. Ocásky s jedovatými bodci se jen míhají, štíři se vzájemně přetahují a předvádějí taneční krokové variace na všechny strany.
Chvílemi to skoro vypadá, jako by spolu bojovali. Celý ten tanec však má jediný význam: sameček uložil na tancem očištěnou zem svůj spermatofor a nyní se snaží přetáhnout nad něj samičku tak, aby ho mohla sebrat svým pohlavním otvorem umístěným na břišní straně těla.
Podobným způsobem a ze stejného důvodu spolu tančí i pár čolků, jejich tanec lásky se však podobá půvabným akvabelám, neboť se odehrává ve vodě.
Nejkrásnější tance však předvádějí mnozí ptáci. Často „tančí“ pouze samci - předvádějí se, natřásají peří, tanečními kroky se točí na místě... Tento tanec, odborníky nazývaný tok, má jediný význam: přilákat samičku a přesvědčit ji, že právě já jsem ten nejlepší, nejsilnější, a tudíž nejvhodnější otec pro její potomky.
Některé druhy, například jeřábi, tančí společně v páru - jejich tanec je ovšem rituál, kterým tito agresivní ptáci odvracejí vzájemný útok a upevňují svůj vztah.
Sex na dálku
Jak to dělají zvířata? To je asi otázka, která zajímá úplně každého. Z předchozích řádek už víte, že u některých dochází k vnějšímu oplození - tím se vyznačují druhy, jejichž rozmnožování se odehrává ve vodě. Jiné prostředí totiž tento způsob neumožňuje.
Samičky svá vajíčka vypouštějí do vody a samečkové se snaží co nejblíže k nim umístit své spermie. Oba jedinci se proto v mnoha případech drží těsně při sobě, u ryb dokonce mluvíme o tření (skutečně se třou vzájemně o sebe).
Žabí sameček se zase usadí partnerce na hřbetě a svou kloaku přiblíží těsně k její a spermie vypouští současně, jak samička klade svá rosolovitá vajíčka.
Mnozí mořští živočichové, zejména ti nižší, se však ničím podobným nezatěžují - samičky vypustí do mořské vody množství vajíček a samečkové je obklopí obrovským mrakem svých pohlavních buněk - o zbytek se postará proudění vody.
Nahlédnutí do manželského lože
Je ovšem jasné, že v těchto případech příroda nemístně plýtvá, obrovské množství zárodečných buněk přijde nazmar, protože se prostě minou. Toto nebezpečí je vyloučeno při vnitřním oplození, používá ho proto i celá řada vodních živočichů (včetně ryb či obojživelníků). A u suchozemských tvorů vlastně ani jiná možnost neexistuje.
Způsobů, jak samečkové předávají své pohlavní buňky samičkám, se vyvinula celá řada. Příroda samečky většinou vybavila zvláštními pohlavními orgány, které jim umožňují vpravení semene přímo do pohlavních orgánů samičky. Není to však pravidlem.
O jedné možnosti už jsme si řekli - sameček odloží svůj spermatofor (jakési pouzdro obsahující jeho spermie) a navádí samičku tak, aby ho přijala do svých pohlavních orgánů. Podivuhodný způsob používají samečkové pavouků. Protože jsou většinou menší a samičky by si na nich mohly pochutnat, oznamují jim svůj úmysl zvláštní signalizací makadly - mávají jimi, jako když praporky vysíláte morseovku.
Signalizování makadly není od věci - na jejich konci totiž mají útvary zvané bulby, což jsou vlastně jakási nádobky, do kterých přečerpají ze svých pohlavních orgánů sperma. Pokud je samička přístupná, podávají jí ho do pohlavních orgánů právě těmito makadly.
U většiny živočichů včetně savců se však vyvinul speciální pářicí orgán - penis (u plazů je dokonce dvojitý, tzv. hemipenis), kterým své sperma vpravují přímo do pohlavních orgánů samičky. Zaujímají přitom nejrůznější polohy.
Nejčastější způsob je, že se sameček opře samičce o hřbet (tak se páří brouci, želvy, většina savců...), nebo si, jako většina ptáků, přímo na její hřbet vyskočí. Někteří živočichové se spojují zadečky k sobě (např. motýli), jiní leží bokem vedle sebe (hadi, ještěři), existují dokonce živočichové, kteří se páří bříšky k sobě - mezi savci se tím kromě lidí vyznačují šimpanzi bonobové nebo kytovci.
