Společensky žijící mangusty jsou vůči sobě nesmírně přátelské. Všechno, co dělají, dělají společně. Společně vyrážejí na lov, společně pečují o starší členy své tlupy, společně se starají o mláďata. Jde to tak daleko, že samice se v téměř stejném období páří a pak ve stejném čase rodí mláďata. Při péči o ně pak ani nerozlišují, které je jejich a které ne, klidně kojí všechna, svá i cizí.
Vnucený manžel
Zdánlivá idyla ale má jednu vadu na kráse. Zatímco v rámci skupiny jsou vůči sobě mangusty přátelské, se sousedními skupinami jsou trvale ve válečném stavu. Když se dvě tlupy setkají, dochází ke krvavým střetům, ve kterých jde o život. Až 12 % všech úmrtí mangust má na svědomí právě boj se sousedy. Pro samice, které hledají partnera, to ovšem znamená problém. Jediní samci, kteří přicházejí v úvahu coby otcové budoucích mláďat, jsou ti ve vlastní tlupě. Vůdčí samec dokonce dohlíží na to, aby se žádná ze samic nespustila s nějakým cizákem.
Vzpurné samice
Uzavřenost tlupy s sebou však nese problém – všichni v ní jsou si vzájemně příbuzní. Hrozí dokonce nebezpečí, že se samice spáří s vlastním bratrem nebo dokonce otcem. Jenže mláďata z takového blízce příbuzenského vztahu si do života odnášejí špatné dědictví. Rodí se slabší a opožďují se ve vývoji. V tlupě se navíc ztrácí genetická rozmanitost, což mimo jiné vede k větší náchylnosti k nemocem. Samice se proto snaží vyhnout se vnucenému „sňatku“ a najít svým potomkům otce, který by byl geneticky nepříbuzný. Pokud se jim to podaří, jejich dětičky se narodí větší a silnější a budou mít mnohem větší šanci, že se dožijí dospělosti.
Nová krev
Vědci, kteří již 20 let studují život mangust v Národním parku královny Elizabety v Ugandě, u nich ale navzdory jejich svatebním zvyklostem žádné známky degenerace způsobené příbuzenským pářením nezaznamenali. Prozkoumali proto genetické vzorky mangust z několika tlup a zjistili, že nejméně 20 % mláďat v rámci tlupy má nepříbuzného otce. Jinak řečeno: Jejich matky si našly příležitost a spustily se s cizím samcem. Jejich mláďata tak vnesla do tlupy „novou krev“, nové nepříbuzné geny, které obnovily genetickou proměnlivost celé skupiny.
Děti zplozené v boji
Toto zjištění položilo před vědce novou otázku. Kde a jak se záletné samice dokázaly spářit s cizím samcem? Jak se ukázalo, měly jedinou možnost – využít situace, kdy se střetnou dvě tlupy a ve válečné vřavě si rychle najít vhodného partnera. Což je pro ně ovšem nesmírně riskantní. Tak moc, že se většina samic nakonec rozhodne neriskovat a raději se poslušně spáří se samcem z vlastní tlupy. Ale jak je vidět, i mezi mangustami existují jedinci s dobrodružnou povahou – určitá část samic je kvůli budoucnosti svých potomků ochotna nasadit vlastní život a přímo uprostřed boje jim najít nepříbuzného otce.
Více o mangustách:
