Pečený nadívaný krocan se jako hlavní vánoční pokrm začal poprvé připravovat v Anglii, a to v 16. století. Do té doby patřila na sváteční stůl pečeně z divočáka nebo páv. Krocan musel počkat až na objevení Ameriky. Právě odtud totiž pochází – je to jedno z mála domácích zvířat, které se do Evropy dostalo z Nového světa. A už krátce po jeho příchodu ho Angličané ho povýšili na slavnostní pokrm. Prvním monarchou, který pečeného krocana zařadil na vánoční menu, byl podle dobových zpráv anglický král Jindřich VIII.
Indiánská drůbež
Předkem domácích krůt je krocan divoký (Meleagris gallopavo), který dodnes obývá jižní oblasti Severní Ameriky. K jeho zdomácnění došlo nejspíš ve středním Mexiku před asi 2000 lety. Pro tehdejší indiánská společenstva představoval zdroj kvalitního masa a vajec, ale sloužil i jako obřadní zvíře a obětina. Z kostí se vyráběly nástroje a jeho peří sloužilo k výrobě nejrůznějších ozdob. Zdomácnělí krocani se z Mexika rychle šířili do dalších oblastí. Chovaly je i předkolumbovské kultury až v dalekém Peru, přestože v Jižní Americe divocí krocani nikdy nežili.
Kultovní zvíře
Z vykopávek je zřejmé, že domácí krocany znali a chovali i severoameričtí indiáni. Mnohem více si ale vážili jejich divokých příbuzných, které lovili pro maso a peří. Aby si usnadnili lov a přilákali je do své blízkosti, dokonce vypalovali v lesích mýtiny, které krocani s oblibou vyhledávali ke svým zásnubním tancům a soubojům. Zároveň je uctívali: Pro některé kmeny byli divocí krocani totemovým zvířetem, jiným ztělesňovali božstvo, které jim přineslo zemědělství.
Souboje o dámy
Úctu si krocani zaslouží, především nápadně zbarvení samci jsou vskutku majestátní ptáci. Je to největší druh kura - dospělý kohout váží kolem 11 kg, zaznamenaný rekord je přes 16 kg. Pozornost upoutají i působivými svatebními rituály. Samci při nich soupeří a předvádějí se, aby upoutali přihlížející samičky a získali je do svého harému. Napodobováním ritualizovaných soubojů krocanů dokonce vznikly v určitých oblastech takzvané krocaní tance.
Lidem se vnutili
Divocí krocani si o zdomácnění svým způsobem řekli. Nejsou plaší, zato věčně hladoví. Jsou to všežravci, kteří se v přírodě živí nejrůznějšími bobulemi, semeny, ořechy, bukvicemi a žaludy. Požírají hmyz a další členovce, nepohrdnou žábami či drobnými plazy. A protože se jim nejlépe daří v krajině s roztroušenou zelení – tedy směsi lesů, křovin a volných mýtin, nacházeli vhodné prostředí v blízkosti lidských sídel. Lidé jim svými políčky vytvářeli volný prostor a bohatou nabídku potravy. Díky nedostatku plachosti se tady dali snadno chytit a zavřít.
Více o krocanech:
