Bobr evropský byl v průběhu 18. až 19. století v celé Evropě téměř vyhuben. Ve druhé polovině 20. století se díky přísné ochraně a reintrodukčním programům začaly jeho stavy obnovovat. Jejich návrat je triumfální a nyní bobři dobývají jedno ztracené území za druhým. Jenže svět se za těch více než sto let, co tu nebyli, změnil a bobři nejsou vždy vítáni.
Stavitelé a bořitelé
Bobři se na rozdíl od našich jiných navrátilců (vlků, rysů, mořských orlů) nespokojí se stavem, v jakém svůj staronový domov našli. Přírodu si upravují k obrazu svému: Stavějí hráze, za kterými voda zaplavuje rozlehlé pobřežní porosty. Vzniklá jezera jim skýtají bezpečný domov a snadný přístup k potravě. Kvůli svým hrázím bobři kácejí i vzrostlé stromy, hrabáním nor poškozují protipovodňové hráze nebo hráze rybníků. Jak moc jejich činnost přírodě škodí nebo prospívá, dnes vědci studují všude, kde se bobři usadili.
Výroba soušek
Finští vědci prostudovali vliv bobrů na množství mrtvého dřeva v lesích. V lidmi obhospodařovaných porostech dramaticky ubývá, zatímco bobři jej svou činnosti „vyrábějí“: Něco pokácejí, hodně stromů uschne následkem zaplavení a zamezení přístupu vzduchu ke kořenům. Výzkum ukázal, že život v bobřích oblastech je mnohem bohatší. Pařezy a poražené stromy stejně jako dosud stojící soušky skýtají domov obrovskému množství živočichů – hmyzem počínaje a drobnými obratlovci konče. Bobři zakládají a udržují stále vzácnější mokřadní biotopy a zároveň významně zvyšují biodiverzitu oblasti.
Co není vidět
Bobří hráze ale neznamenají jen zaplavení určitého území a odumírání stromů. Švédští vědci zjistili, že jejich dopad na přírodu je mnohem rozsáhlejší, než se zdá na první pohled. To, co vidět není, je obsah chemikálií ve vodě. Tam, kde mají bobři své hráze, výrazně vzrostl obsah prudce jedovaté methylrtuti ve vodě. Neplatí to ale vždy a všude. Aby odhalili, jakým zákonitostem tento jev podléhá, sledovali vědci obsah rtuti ve vodě v různých časech a na různých místech Skandinávie.
Jed pod hrází
Úloha bobřích jezer je zřejmá: Obsah methylrtuti pod hrází (tedy po proudu) je až 3,5 krát vyšší než nad jezerem proti proudu. Methylrtuť se ale objevuje jen u nově založených nádrží. Pokud bobři obnovili jezero na místě, kde již někdy bylo, k „otrávení“ vody nedošlo. Obsah methylrtuti také kolísal v závislosti na ročním období – nejvyšší byl v létě. Důvod je jasný: Na vzniku methylrtuti se podílejí bakterie. A ty potřebují ke své činnosti teplo. Proč ale nepracují u staronových jezer stejně jako u těch nově založených?
Dočasný problém
I tuto záhadu vědci vyřešili. Nová jezera jsou ještě plná odumírajících stromů, jejichž tlením se voda ohřívá. Půda na rozrytých čerstvě zaplavených březích je bohatá na organické látky. Bakteriím se tu proto skvěle daří a rtuť modifikují ostošest. U jezer, která bobři jen obnovili, jsou mrtvé stromy dávno zetlelé a půda na březích je na organické živiny chudá. Bakterie tu hladoví, nedaří se jim. A hladina methylrtuti zůstává nízká. To vede k optimistickým závěrům: Dříve či později nově založené nádrže zestárnou se všemi důsledky. Vzestup methylrtuti způsobený bobry je tak podle vědců jen dočasný.
Více o bobrech:
