Našimi draky jsou bizarní leguánci ropušníci. V asi 15 druzích obývají pouště Mexika a jižních států USA. Většina z nich nedosahuje délky ani 10 cm, mají široké ploché tělo, krátké nohy a krátký ocásek. S touto tělesnou výbavou nejsou na rozdíl od většiny pouštních živočichů žádnými sprintery.
V obklíčení nepřátel
Malá pomalá zvířátka to v severoamerických pouštích nemají snadné. Zálusk na ně mají hadi a větší druhy ještěrů i ptáci (například kukačka kohoutí) a savci počínaje dravými hlodavci a šelmami konče. Množství jejich nepřátel je úctyhodné, ale ropušníci stále přežívají. Příroda je totiž vybavila hned několika obrannými mechanismy – jakýmisi třemi obrannými valy. Jen vůči úbytku pouští způsobenému lidskou činností jsou bezbranní a na mnoha místech kvůli tomu vymírají.
Neviditelní ještěři
Protože nejsou rychlí, ropušníci spoléhají na pravý opak útěku: Mnohem lépe je před nepřáteli ochrání nehybnost. Pro spoustu lovců je totiž nehybná kořist neviditelná. Zejména ve spojení s dokonalým maskováním. Ropušníci se díky plochému tělu snadno přitisknou k zemi, kde svým zbarvením splývají s podkladem. Trny, které lemují tělo, přitom rozbíjejí jeho pevný obrys i obrys vrženého stínu.
Zabíjí i po smrti
Když maskování nepomůže a nepřítel jej přeci jen objeví, nastupuje druhá obranná linie. Ropušník se nafoukne, aby vypadal větší, doširoka roztáhne strnulé nohy a skloní hlavu, aby jeho rohy mířily vpřed. To spolu s trny na těle téměř znemožňuje jeho spolknutí. Pokud se o to přece jen někdo pokusí, může ho to stát život. Zoologové mnohokrát našli hada či ptáka, který se nedal odradit a ropušníka pohltil. Pichlavé sousto se mu vzpříčilo v krku a on uhynul.
Krvavý gejzír
Na velké šelmy, jako jsou kočky, kojoti, lišky, vlci či toulaví psi ovšem žádné nafukování neplatí. Také trny jsou ve srovnání s jejich zuby, jimiž svou kořist zakousnou a roztrhají, směšnou zbraní. A tak nastupuje třetí obranná linie. Ropušník se před šelmami brání způsobem, který je v celé živočišné říši naprosto ojedinělý. Vystříkne proti nim proud vlastní krve. A to přímo z očí a na vzdálenost až dvou metrů!
Hra na hraně
Zdálo by se, že tento způsob obrany nebude na šelmu, která se s krví setkává při každém lovu, účinkovat. Krev ji může v prvním okamžiku překvapit, ale ne zahnat. Jenže vědci, kteří tuto akci pozorovali, zaznamenali, že šelma ustoupí. Klíč k záhadě přineslo zjištění, že ropušník se svou krvavou sprchou čeká do nejzazšího okamžiku: Krev z očí vytlačí až ve chvíli, kdy už je téměř v tlamě lovce. Ten ho vyplivne, potřásá hlavou a otírá si tlamu o trávu a keře.
Vypůjčený jed
Z reakce šelmy je zřejmé, že krev ropušníků obsahuje cosi nechutného nebo pálivého. Ale co? Ukázalo se, že to souvisí s jejich potravní specializací. Ropušníci se živí výhradně mravenci. Mravenčí jed obsahuje štiplavou kyselinu mravenčí. A ty druhy ropušníků, které se brání stříkáním krve, si vybírají mravence, u nichž je kyselina nejkoncentrovanější.
Dračí zbraň
Taková potrava ale může být nebezpečná dokonce i pro samotného ropušníka. Mravence proto nekoušou, jen je obalí hustým slizem vylučovaným ze speciálních buněk v jícnu a spolknou. Z trávicího traktu se mravenčí kyselina vstřebává do krve ropušníka, která se tak stává pálivou a jedovatou. Jak se na správného draka sluší.
Více o leguánech ropušnících:
