Před asi 100 tisíci lety se lidé vydali z Afriky, svého původního domova, dobývat svět. Ten úplně první migrační proud směřoval na východ. Lidé tenkrát došli nejdál, kam se v tehdejším světě dojít dalo - až do Austrálie. Teprve o desetitisíce let později zamířily další migrační vlny lidí z Afriky na sever, do Evropy či Asie.
Ztracený světadíl
Jak se tenkrát lidem podařilo překonat oceán a dostat se z Asie do Austrálie? Záhada to není tak velká, došli tam pěšky. Svět tenkrát vypadal jinak než dnes. Na jižní polokouli existoval kontinent, který byste na současných mapách nenašli – Sahul. Ve skutečnosti šlo o dnešní Austrálii, jejíž součástí byla díky nízké hladině moře i Tasmánie, Nová Guinea a celá řada ostrovů ležících v moři mezi Asií a Austrálií. Z moře zbyly jen úzké mělké průlivy, které lidé snadno překonali.
Malby promluvily
Období, kdy došlo k osídlení Austrálie, představovala po dlouhá léta pro vědce velkou hádanku. První odpovědi přineslo datování domorodých skalních maleb. Ukázalo se, že mnohé z nich jsou staré nejméně 50 tisíc let. Datování dalších archeologických nálezů a pozůstatků lidské činnosti toto dávné osídlení Austrálie potvrdilo. Austrálie, tak vzdálená od Afriky, byla osídlena lidmi mnohem dřív než Evropa! A lidé tam od té doby nepřetržitě žijí „pravěkým“ způsobem života.
Dávné dědictví
Ještě donedávna vědci předpokládali, že se Austrálci před asi 5 tisíci lety začali mísit s lidmi z Indonésie. Přibližně v tomto období se totiž do Austrálie dostali dingové – potomci domácích psů, kteří pravděpodobně připluli spolu s lidmi. Letos na jaře ale vědci zveřejnili výsledky nového genetického výzkumu, který tento předpoklad vyvrátil: K žádnému křížení s Indonésany zřejmě nedošlo. Austrálci žili celých 50 000 let v izolaci. Dodnes si proto uchovali čisté geny svých afrických předků. Jak se v Austrálii ocitl dingo, ale zůstává záhadou.
Národ na pochodu
Archeologické nálezy také nasvědčovaly tomu, že lidé do Austrálie nepřišli náhodně, v malých rodinných skupinách, jak bylo v tomto období obvyklé. Právě naopak, vypadá to, že šlo o migraci celého „národa“. Na kontinentu se totiž během velmi krátkého časového úseku zabydlelo nejméně 1000 až 3000 lidí. Tento scénář podpořily i výsledky nové genetické studie.
Země obrů
Austrálie vypadala v době prvního osídlení úplně jinak. Na místech dnešních pouští se rozkládaly deštné pralesy. Žila tu zvířata, která dnes známe jen z kosterních nálezů, případně z maleb, které nám domorodci zanechali na skalních stěnách. Pleistocenní svět byl osídlen takzvanou megafaunou, tedy velkými až obrovskými zvířaty. Lidé ale začali okamžitě australskou přírodu přizpůsobovat svým potřebám a původní ekosystémy úplně přetvořili. Tyto změny jsou podle vědců spolu s nadměrným lovem hlavní příčinou vyhynutí místní megafauny.
Oheň a sucho
Hlavním způsobem, jak si Austrálci zajišťovali zdroje potravy, bylo vypalování lesů. Na místě původních pralesů tak vznikala otevřená step se suchomilnou vegetací. Lidé si tím usnadňovali přístup k jedlým hlízám, především místnímu druhu sladkých brambor. Zároveň umožnili šíření menších býložravců, kteří se živili travinami. V otevřené krajině byl snazší i lov velkých zvířat, která se neměla kde ukrýt.
Krutá doba ledová
Přeměnu stepí v pouště dokončilo suché období v průběhu poslední doby ledové před asi 25 – 15 tisíci lety. To způsobilo i drastické snížení počtu obyvatel. Lidé však těžké období přežili, přizpůsobili se novým pouštním podmínkám a jejich populace se vrátily na původní úroveň.
Poslední rána
Osud, který přinesli původní obyvatelé australské megafauně, ale nakonec svým způsobem málem dostihl i je. Na konci 18. století začala kolonizace Austrálie. S Evropany přišly do země i nemoci, které byly pro Austrálce smrtelné a rychle se šířily. Bílí kolonizátoři navíc zabírali vodní zdroje a neváhali původní obyvatelstvo po celých kmenech vybíjet. Teprve v 60. letech minulého století se Austrálci dočkali uznání jako svébytná kultura s vlastními tradicemi a zákony.
Australští draci
Teprve nedávno vědci potvrdili, že se první obyvatelé Austrálie mohli setkávat s opravdovými „draky“ – se šestimetrovými varany Megalania prisca. Datování loňského nálezu pozůstatků tohoto varana totiž prokázalo, že žili ještě před 30 tisíci lety.
Vačnatý „hroch“
V zemi vačnatců nemohl chybět ani ten největší druh všech dob - 2 m vysoký a téměř 3 tuny vážící Diprotodon optatum. Vdáleně připomínal dnešní hrochy, ve skutečnosti ale byl příbuzný s vombaty a koaly. Vyhynul před 30 – 28 tisíci lety.
Klokaní žirafa
Před asi 18 tisíci lety vyhynul největší klokan všech dob, Procoptodon goliah. Téměř třímetrový klokan žil společně s druhy žijícími i dnes. Představoval jakousi australskou žirafu: Zatímco ostatní klokani spásali trávu, Procoptodon se živil listím stromů a keřů.
Vačnatý lev
V době příchodu prvních lidí nechyběly v Austrálii ani velké „šelmy“. Jednou z největších byl Thylacoleo – vačnatý lev velký podobně jako současní lvi nebo tygři. Vyhynul přibližně ve stejné době jako jeho kořist, velcí vačnatci jako byl Dirpotodon, tedy před asi 30 tisíci lety.
Megakachny
Nejnápadnějšími zástupci australské megafauny byli nepochybně obří nelétaví ptáci z čeledi Dromornithidae. Tito ptáci podobní dnešním pštrosům a kasuárům byli ve skutečnosti příbuzní kachnám a husám. Největší z nich byl až 500 kg těžký a 3 m vysoký Dromornis stirtoni. Podobně jako většina jeho jen o málo menších příbuzných byl pravděpodobně dravý.
Obří škrtiči
Austrálie proslula svým množstvím prudce jedovatých hadů. Méně známí jsou australští škrtiči, nejedovaté krajty. Málokterá z těch současných je delší než dva metry. Vyhynulí škrtiči, jako byl nejedovatý had Wonambi naracoortensis (na obrázku) dosahovali až 6 m délky. Nejdelší australský známý had, vyhynulá krajta Liasis dubudingala, měřil dokonce až 10 m.
