Šestimetrový žralok lidožravý (Carcharodon carcharias) je hrůzu nahánějící monstrum. Vezměte ho, vynásobte třemi a trochu mu přidejte na váze. Dostanete osmnáctimetrového žraloka o hmotnosti asi 60 tun. Váš výtvor se jmenuje Carchalocles megalodon. Objevil se v miocénu asi před 23 miliony let a stal se vrcholovým predátorem světových oceánů. Koncem pliocénu, asi před 2,6 milionu let, pak zase zmizel.
Nejděsivější příšery z hlubin
Žraloci mají chrupavčitou kostru, z níž se na fosilním záznamu moc nedochová. Megalodona proto známe především podle pilovitých zubů, které vyrůstaly z čelistí v pěti řadách a mohly být až 18 centimetrů dlouhé. Zuby se našly v mnoha částech světa, v mělkých mořích stejně jako v hlubinách Mariánského příkopu. Podle toho můžeme usuzovat, že megalodon byl kosmopolitním druhem. Mláďata žila v pobřežních vodách, a jak dorůstala, stěhovala se do otevřeného oceánu.
Lovecké strategie
Fosilní nálezy se stopami zubů dokazují, že megalodon lovil velkou kořist – mořské savce, želvy a žraloky včetně příslušníků svého vlastního druhu. Jeho lovecká strategie se lišila podle velikosti oběti. Menšího kytovce či tuleně omráčil tím, že do něj zespodu narazil svým rypcem. Teprve poté se do něj zakousl. V případě asi 9 metrů dlouhé velryby, která pro něj byla středně velkým soustem, rovnou útočil na trup. Nejbrutálněji megalodon lovil, pokud byl kytovec větší než on sám. Aby mu znemožnil útěk, ukousal mu ploutve. Teprve pak jej zahubil hlubokými kousanci do trupu.
Chybějící školka
Obrovské velryby, velké mořské želvy, tuleni a žraloci žijí dodnes. Proč spolu s nimi nepřežil i jejich lovec megalodon? Z jeho vyhynutí byly až dosud obviňovány klimatické změny – konkrétně nástup doby ledové. Ochladilo se a pokles teploty uvěznil velké množství vody v ledovcích, což vedlo k poklesu hladiny oceánů. Pro megalodona to mohla být příliš krutá změna. Největší ránu mu zřejmě zasadilo vymizení mělkých teplých vod, v nichž v bezpečí vyrůstala jeho mláďata. Na podobných „školkách“ je životně závislých i mnoho současných žraloků.
Nová teorie o vymření
Letošní vědecká studie ale klimatické změny v případě vyhynutí megalodonů očistila. Tým z Curyšské univerzity prozkoumal fosilní záznamy o megalodonech, které pokrývaly zhruba 20 milionů let dlouhé období. Z dat vědci zrekonstruovali jejich výskyt v průběhu času a porovnali jej s údaji o klimatu. Zjistili přitom, že na výskyt megalodonů nemělo žádný vliv. Počet žraloků neklesal v chladnějších dobách, ani nestoupal, když se zase oteplilo. Na záhubě nejděsivějšího žraloka všech dob se podepsalo něco úplně jiného.
Smrtící soupeření žraloka a megalodona
Dalo by se říci, že megalodon nedokázal udržet krok s konkurencí. Řada menších mořských savců i velryb, kterými se živil, koncem miocénu a počátkem pliocénu zmizela. Tohle by megalodon možná ještě ustál. K jeho smůle se ale zároveň objevily nové druhy, které s ním o zbylou potravu soupeřily. Mezi nimi byli předkové dnešních vrcholových predátorů oceánských ekosystémů – žraloků lidožravých a kosatek (Orcinus orca). Vedle megalodona vypadali jako trpaslíci, ale byli hbití a přizpůsobiví. A k přežití jim stačilo mnohem méně potravy.
Zubatá velryba
Vážného potravního konkurenta megalodon dostal ještě předtím, než začala jeho cesta do záhuby. Před 12 až 13 miliony lety žil po jeho boku až 18 metrů dlouhý kytovec Livyatan melvillei. Velikostí i tvarem těla se podobal dnešním vorvaňům, s nimiž byl blízce příbuzný. Vorvaň má spodní čelist posázenou relativně malými zuby, Livyatan měl ale zuby v obou čelistech. Byly až 36 centimetrů dlouhé, což je (pokud nepočítáme kly) nejvíce ze všech známých druhů zvířat. S jejich pomocí Livyatan lovil velké mořské savce a žraloky – tedy stejnou kořist jako sám megalodon.
