Ti, kteří bydlí ve vesnici Derweze v Turkmenistánu, každému návštěvníkovi pyšně řeknou, že mají za domem bránu do pekla. A ne, neříkají tak kusu pusté pouště pouště Karakum, kde žijí. Mluví o jámě, která už desítky let ozařuje noční oblohu jasným plamenem.
Při pohledu na kráter musíte vesničanům dát za pravdu. Uvnitř plápolají stovky ohňů i několik metrů vysokých a nemusíte ani moc používat fantazii, abyste viděli, jak po stěnách lezou nahoru hořící démoni. Hlavně v noci! Tohle prostě musí být vstup do království žáru a ohně! Tohle museli vykopat čerti, když stavěli cestu od sebe k nám!
Hledání ropy v Darweze
Realita je samozřejmě mnohem zábavnější. Nebyli to čerti, byli to sovětští prospektoři, inženýři a geologové. Při hledání nových nalezišť zemního plynu před 46 lety zavítali i do pouště Karakum. Ta zabírá téměř tři čtvrtiny rozlohy Turkmenistánu a je proslavená bohatými ložisky ropy a zemního plynu. Bylo celkem jasné, že stačí někde kopnout a na něco se narazí.
Rychle ven!
Na to něco se narazilo kousek pod povrchem. Vrtáky stroje prolomily strop podzemní jeskyně naplněné zemním plynem. Ten je z velké části tvořen nebezpečným metanem (bezbarvý a bez zápachu, zato vybuchuje) a začal s radostí utíkat, protože – co si budeme povídat – když vás něco tlačí pár miliónů let pod zemí, tak s chutí zdrhnete jakmile k tomu máte šanci.
Impérium u brány do pekla!
Nový kráter
Zhroucení pokračovalo, až vznikl 70 metrů široký a 30 metrů hluboký kráter. A z něj šlo všechno ven. Únik jedovatých plynů byl tak silný, že se inženýři začali obávat jeho vlivu na okolní prostředí. Navíc se jim asi ani nechtělo přestávat s průzkumem, protože lokace vypadala velmi slibně. U ložisek zemního plynu se často nalézají také přírodní zásobárny ropy. Těžko ale dál vrtat a zapouštět sondy, když kolem vás uniká extrémně hořlavý metan. Počkat! Říkal někdo extrémně hořlavý? Aha! A tak bylo rozhodnuto, že se to celé zapálí.
Škrt!
Původní myšlenka byla, že zapálením budou plyny vyčerpány během několika dní. Inženýři prostě chtěli celý podzemní rezervoár vypálit. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že zapálená díra hoří a... hoří. Nezhasla po několika týdnech, dokonce ani měsících. Hoří už 46 let. Prospektoři totiž nevědomky zapálili šesté největší úložiště zemního plynu na světě.
Bakteriální superhrdinové
Hořící díra výrazně ovlivňuje své nejbližší okolí. Především slouží jako turistická atrakce číslo jedna, když už se do centrální pouště dostanete. Zároveň je významná pro vědce, kteří zkoumají extremofilní bakterie – to jsou takové, které si libují v prostředí, ve kterém nic jiného nepřežije. Podobné můžeme najít na cizích planetách – libují si v extrémně vysokých (nebo nízkých) teplotách, jedovatém prostředí a mají nízké kalorické potřeby.
Do pekelného ohně!
Kanadský dobrodruh George Kourounis se před třemi lety do kráteru spustil a jako první člověk dosáhl jeho dna. Zabalen byl přitom do izolačního obleku, který ho chránil před vlivem venkovní teploty. I tak se ale uvnitř pořádně zahřál. Při sbírání vzorků lopatou nabral část půdy a na tom místě okamžitě vyrostl plamen – uvolnil totiž nový ohnivý ventil.
Vláda Turkmenistánu by s celou tou záležitostí ráda něco udělala. Ale naráží stejně jako sovětští prospektoři na to, že jednou unikající plyn se prostě nechce nechat zavřít. Možná, kdyby se na něj dalo potrubí s kohoutem...
