V březnu roku 1800 studoval německý objevitel, přírodovědec a geograf Alexander von Humboldt přírodu Venezuely. Aby mohl zkoumat elektrické úhoře, zúčastnil se s domorodými lovci tradičního lovu úhořů za pomoci koní. Lovci v okolní pampě obklíčili přes 30 divokých koní a zahnali do jezírka, na jehož dně se úhoři ukrývali. Vyplašení úhoři začali vyskakovat nad vodu a zasahovat koně elektrickými výboji. Během několika minut padli dva omráčení koně do vody a utopili se.
Nedůvěryhodná kresba
Dokud úhoři útočili, nedovolili lovci koním opustit jezírko. Ale než se stačili utopit další, síla úhořích výbojů se vyčerpala a lovci mohli bez rizika ryby vylovit. Tato scéna byla později mnohokrát zpracována výtvarníky, ale zoologové jí nikdy neuvěřili. Byli přesvědčeni, že električtí úhoři produkují elektrické výboje jen ve vodě a nikdy z ní nevyskakují. A navíc - proč by to dělali místo toho, aby odplavali do bezpečí?
Falešný nepřítel
Za pohádku považovali Humboldtův lov i vědci z americké Vanderbiltovy univerzity. Protože elektrické úhoře již delší dobu studovali, rozhodli se zjistit, zda na příběhu přeci jen není zrnko pravdy. Připravili laboratorní pokus s úhořem chovaným v mělkém akváriu, do něhož umístili zařízení měřící elektrické napětí. Ve vodě pak pohybovali elektricky vodivou maketou lidské ruky nebo krokodýlí hlavy. A úhoř, který ji vnímal jako hrozbu, na ni zaútočil.
Výboj nad vodou
Vědci se tak stali svědky něčeho, co od dob Humboldtových nikdo neviděl. Úhoř k domnělému nepříteli přitiskl bradu. Poháněn ocasní ploutví se vymrštil a sunul se po něm co nejvýš nad hladinu. A po celou dobu mu uštědřoval elektrické výboje. Čím výš se dostal, tím byl výboj silnější. Prozradily to nejen přístroje, ale i síť LED diodových žárovek, jimiž vědci "ruku" i "krokodýlí hlavu" vybavili. Nejvíc se rozzářily v okamžiku, kdy byl úhoř nejvýš.
Úhořova elektrárna
Elektrický orgán má úhoř uložený v ocase, který zabírá podstatnou část jeho 2,5 m délky. Tvoří ho přeměněné svalové buňky (takzvané elektroplaxy), které fungují podobně jako za sebou seřazené baterie. V této elektrárně je úhoř schopen vyvinout napětí až 600 voltů a proud víc než půl ampéru. Jen pro srovnání - v naší elektrické síti je napětí 220 V, a i to může zabíjet.
Proč neuplavali
Nejsilnější výboje úhoř používá jen v sebeobraně a dosahuje jich především nad vodou. Je to jedna z nejúčinnějších obranných strategií ve světě zvířat. Podle vědců se nejspíš vyvinula jako reakce na místní klimatické podmínky. V období sucha (které panovalo i během Humboldtovy cesty) zbudou z mnoha řek jen izolované tůně. V nich najdou útočiště všichni vodní tvorové, jsou tam však uvěznění. Proto nemohli úhoři vyplašení koňmi uplavat.
Lovecká strategie
Úhoři žijí v kalných vodách a mají velmi slabý zrak. Jsou však schopni elektrické signály i přijímat, což jim pomáhá při orientaci. Ale především toho využívají při lovu ryb. Při něm vysílají dva po sobě následující výboje. Ten první je slabší a šíří se vodou všemi směry, po něm následuje výboj mnohem silnější. Slabý impulz rybu prozradí, ať je sebelépe ukrytá - po zásahu sebou cukne. Následující výboj ji omráčí a úhoři pak už stačí bezvládnou kořist jen spolknout.
Úhoř není úhoř
Elektrický úhoř nemá ve skutečnosti s pravým úhořem nic společného. Česky se odborně jmenuje paúhoř elektrický (Electrophorus electricus) a patří do řádu nahohřbetých ryb (Gymnotiformes). Jejich zástupci žijí pouze ve Střední a Jižní Americe a elektřinu umějí "vyrábět" všichni. Většinou jde o slabé výboje, výjimkou je právě paúhoř elektrický.
