Hodinu cesty na východ od největšího japonského ostrova Honšú ošplouchává Tichý oceán Taširodžimu. Jde o politicky, ekonoicky i strategicky zanedbatelný ostrůvek s obvodem 11,5 kilometrů a plochou 3,14 kilometrů čtverečných. Vlastně tu nic není.
Přesto sem každý rok jezdí tisíce turistů. Nepřitahuje je Ludolfovo číslo (3,14, přece!), ani jiné divné věci v Japonsku, ale kočky. Ano, ti hebcí a vrnící mazlíci, kteří kolonizovali lidské domovy a internet. Teď mají vlastní ostrov.
Vítejte na ostrově koček:
Kočičí ostrov
Smiřte se s jednoduchým faktem: Na Taširodžimě žije šestkrát víc koček, než lidí. Těch je tu 100 a jde většinou o důchodce. Jejich počet neustále ubývá, a tak je dost možné, že za několik desítek let tu budou jen kočky. Těch naopak zase přibývá. I to je jeden z důvodů, proč se ostrovu neřekne jinak, než kočičí. A dovedete si představit ten mňoukací bengál, když se rozdává jídlo?
Kočka je symbolem štěstí
Kočka je pro místní rybáře a obecně v japonské a asijské kultuře nositelem štěstí a pohody (vzpomeňte si na kočičí sošky maneki-neko se zdvihnutou prackou pro štěstí). Obyvatelé ostrova dokonce tvrdí, že je kočičáci a kočičandy ochránili před ničivým zemětřesením roku 2011. Proto se nesluší kočky zabíjet nebo ohrožovat, nebo dopustit, aby pro ně nebylo žrádlo.
Zároveň není společensky vhodné chovat kočky doma. Všechny miciny tedy žijí divoce v ostrovní přírodě a lidé jim pravidelně nosí jídlo – buď dostávají ryby přímo ve vesnici od turistů, anebo zajdou ke kočičí svatyni. Tam se vždy něco najde.
Mrtvá číča
Uprostřed ostrova před mnoha lety spadl kámen na kočku. Zřejmě to byl její poslední život, protože zemřela. Dělníci a rybáři zde postavili svatyni, do které nosí pravidelně obětiny. Potomci nešťastné číčy je do rána spořádají. Už si ale neporadí s porcelánovými figurkami koček a popsanými kameny, takže svatyně i pro lidské oko vypadá atraktivně.
Koukněte na kočičí manga domy:
Manga kočky
Všechno na ostrově se točí kolem koček. Nápadné jsou třeba hned stavby, jejichž průčelí připomíná kočku. Postavil je tu známý autor komiksů Šotaro Išinomori, který ostrov navštěvoval a byl prostě a jednoduše kočičím člověkem.
Na Taširodžimě ostatně nemůžete být ani ničím jiným. Třeba ten, kdo má rád pejsky, by si tu ani neštěknul. Mají totiž na ostrov vstup zakázán a kočky absolutně netuší, co to takový pes vlastně je.
Kde se vzaly kočky
Kočky na Taširodžimu rozhodně nepřiplavaly. A nevykouzlil je nikdo tím, že by „štěkal jako hrom, ať je koček milión.“ Přivedli je lidé, přesněji řečeno jejich obchodní zájmy. Od 17. do 19. století se na ostrově dařilo bourci morušovému. Jeho kokon je z jednoho jediného vlákna, které může mít až 900 metrů. Právě to je základem hedvábí.
Jenže zásoby hedvábí přitahují myši, a kdo je nejlepším bojovníkem s hlodavci? Správně. Lidé povolali do boje kočky. Symbióza byla dokonalá, dokud se průmysl nepřeorientoval na rybářství.
Kočičí robinsonáda
Kočky o bource a myši ochuzené si dokázaly najít cestu i do duše rybáře. Především tím, že se vtíraly do přízně v restauracích a při výlovech. Rybáři je brzy vzali za právoplatného obyvatele ostrova a kočičí populace byla zachráněna.
V celém Japonsku nejde o jediný kočičí ostrov. Podobně na tom je Aošima. Kočky se ani z jednoho ostrova nikdy nedostanou. A víte co? Králíci na králičím ostrově Ókunošima mají proto docela štěstí. I když jestli mají králíčího samuraje Usagiho, tak by to možná zvládli. :)
