Kosterní nálezy v australských jeskyních vypovídají o tom, že draví vačnatci ďáblové původně žili v celé Austrálii. Pak ale z dosud neznámých důvodů na kontinentu vyhynuli a přežili pouze na ostrově Tasmánii.
Dvakrát hrdlem láhve
Nedávné genetické studie přinesly zajímavý poznatek: Ďáblové mají extrémně nízkou genetickou rozmanitost. Celá tasmánská populace musela vzejít jen z několika mála zvířat. Znamená to, že ďáblové se v minulosti ocitli na pokraji vyhynutí, takzvaně prošli hrdlem láhve. Podle vědců k tomu došlo dokonce dvakrát. Poprvé před asi 20 tisíci lety, což odpovídá vrcholu posledního zalednění. Podruhé před 2–4 tisíci lety, kdy také došlo k významným klimatickým výkyvům. V obou případech to s sebou přineslo suché podnebí a s tím související úbytek kořisti a zhoršené podmínky pro rozmnožování ďáblů.
Nakažlivá rakovina
Nízká genetická rozmanitost zvyšuje stupeň ohrožení, protože druh se obtížněji přizpůsobuje změnám. Když se tedy v roce 1996 v Tasmánii objevila nová smrtelná choroba, zdálo se, že je s ďábly konec. Nemoc je navíc mimořádně zákeřná rakovina tváře, která je nakažlivá a rychle se šíří. Přenáší se rakovinnými buňkami. Protože jsou si všichni ďáblové blízce příbuzní, nedokáže je imunitní systém vnímat jako cizí a nebezpečné. A pokud je "nevidí", nemůže je zlikvidovat.
Smrtící námluvy
Mezi jednotlivými zvířaty se rakovinné buňky přenášejí kousnutím. Nejčastěji k němu dochází při námluvách, kdy se ďáblové vzájemně kousají do hlavy. Nemoc se proto šířila především mezi dospělými zvířaty, která se často ani nestihla rozmnožit. Během 20 let vyhubila 80-90 % celkové populace. Její rychlý postup vědci nedokázali zastavit. V současné době žijí poslední zdraví jedinci už jen na dvou nevelkých lokalitách na západním pobřeží Tasmánie.
Rychlá evoluce
Podle epidemiologických modelů by ďáblové v tuto chvíli neměli existovat - rychlý postup nemoci je už měl vyhubit. Jenže k překvapení vědců k tomu nedošlo. Nevelký počet ďáblů přežil i v oblastech zasažených epidemií. Aby záhadu vyřešili, znovu prozkoumali jejich geny. Čekalo je další překvapení: Geny přeživších ďáblů obsahují dříve neznámou mutaci. Jejich imunitní systém pozměnila tak, že nyní dokáže rakovinné buňky odhalit a zničit. K tak rychlému přizpůsobení na výskyt nemoci obvykle dochází u druhů s vysokou genetickou rozmanitostí. U ďáblů, kteří ji mají naopak mimořádně nízkou, to bylo zcela nečekané.
Zachránili se sami
Zmíněnou "ochrannou" mutaci vědci objevili jen v oblastech zasažených nemocí. V oněch dvou lokalitách, kam rakovina dosud nedorazila, ji ďáblové nemají. Plyne z toho důležitý závěr: Pokusy vysadit do míst, kde nemoc ďábly vyhubila, zdravé jedince z nezasažených oblastí, jsou zbytečné a mohly by dokonce uškodit. Ďáblové se zřejmě zachraňují sami. Je to již potřetí, co se postavili osudu, a vědci doufají, že opět zvítězí.
Ekologická katastrofa
Dvanáctikilový ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii) je největší žijící dravý vačnatec. Jeho vyhynutí by neznamenalo jen ztrátu dalšího živočišného druhu, způsobilo by i ekologickou katastrofu. V oblastech, kde tento vrcholový predátor již vyhynul, začali kaskádovitě vymírat menší vačnatci. Ďáblové jsou totiž přímými konkurenty zavlečených a zdivočelých koček, jejichž populaci silně redukovali. Když zmizeli, mohly se kočky neomezeně šířit a hubit původní tasmánskou faunu.
