Malý motorový člun se houpe na mořských vlnách u černého pobřeží Havaje. Nic neobvyklého, prostě výletníci obdivují útesy na pronajaté lodi, řeknete si. Jenže tohle jsou pěkní hazardéři: Několik desítek metrů od nich dopadá do vody mohutný proud lávy. Pobřeží se ztrácí v páře, moře řve jako raněné a rudý vodopád nepřestává téci. Vítejte na Havaji, konkrétně u sopky Kīlauea, která si v posledních dekádách neumí vzít přestávku.
Řeky lávy
Vodopád lávy nazývaný „lava firehose“ je jedním z mnoha sopečných projevů, kterých se v okolí Kīlauea stanete svědky, pakliže sem zavítáte na výlet. Možná už neuvidíte lávopád - přestože už teče několik týdnů, s určitostí víme, že se jednou zastaví. A až vyschne, zbudou tu podstatně méně dramatické, ale dostupnější a bezpečnější, lávové jazyky a řeky, které se plazí po sopečných úbočích. Jsou k vidění pouze v době vulkanické aktivity Kīlauey. To znamená, že pořád. A podívat se k nim můžete hodně zblízka.
Co na to fakír?
U Kīlauey se skutečně dostanete na dotyk ruky daleko od lávy. Jen do ní tu ruku nestrkejte! Teplota roztavené horniny dosahuje klidně 1000 stupňů Celsia a více. Každý rok je několik turistů tak neopatrných, že od lávových řek odcházejí se spálenými patkami stativů a roztavenými podrážkami bot – o těch, co tam přišli módně na boso nebo s ultratenkými podrážkami se nemluví. Zajímalo by nás ale, jak by tady obstáli indičtí fakíři, co tvrdí, že umí chodit po rozžhaveném uhlí. Možná by hodně nadskakovali!
Přesmažené kamení
Není to ale jen barva taveniny, která zaútočí na vaše smysly. Ke slovu se dostane i čich a sluch. Tekoucí láva totiž syčí, hučí, hornina v tekutém stavu praská a ševelí a kolem se ozývají drobné exploze, jak v mikrodutinkách expanduje vzduch. A čich? No, snad nemyslíte, že to nijak není cítit? Zápach oxidu siřičitého je zcela běžný, ale není to pach samotného tekoucího kamene. Jde o plyny, které jsou během vulkanické činnosti uvolňovány. Ztuhlá láva není cítit po ničem.
Přečtěte si také:
Bouřlivák
Z vln Pacifiku se štítová sopka Kīlauea vynořile teprve před 100 000 lety, její formace se však datuje do doby před 600 000 lety. A už od narození byla pěkně divoká. Podle geologů prakticky neustále soptila a ani v nedávných staletí se neuklidnila. Domorodci žijící poblíž vzpomínají, že je sopka připravovala o mnoho vesnic, ale i válečníky (to bylo roku 1790) a ani dnes není ojedinělé, že láva zapálí nebo úplně rozbourá stojící domy, případně vymaže z povrchu zemského silnici.
Lávová řeka
Jedním z mnoha slavných skutků Kīlaueay byl roku 2014 proud lávy pojmenovaný June 27th lava flow. Jak jistě tušíte, začal téci 27. června a byl tak mohutný, že se každou minutou posunul blíže směrem k osídlení Kahoe a Pahoa. Místní lidé prožívali několik týdnů zajímavou reality show, kdy každý den zjišťovali, o kolik metrů se láva přiblížila k jejich zahrádkám. Nakonec to odnesla městská čistička a několik domů a proud byl přirozeným tvarem terénu sveden od obydlených částí.
Nekonečná erupce
Od roku 1823 proběhlo 61 výrazných erupcí, kterými se sopka dostala na špičku nejaktivnějších vulkánů na naší planetě. Zaznamenaná historie představuje vzhledem ke stáří sopky jen zanedbatelný časový úsek. Přesto můžeme pozorovat, jak se okolí sopky mění. Třeba roku 1983 vznikl boční kráter Puu Oo a vlastně od toho samého roku probíhá stále jeden vulkanický proces. Poslední erupce Kīlaueay tedy trvá už přes třicet a nezdá se, že by se chtěla zastavit. Jestli se chcete dotknout lávy – ale víte, co jsme říkali o její teplotě, že – tak na Havaji budete mít dobrou příležitost zřejmě i za mnoho let.
