Moloch bylo původně jméno starověkého boha, který vyžadoval krvavé dětské oběti. Později se toto slovo stalo synonymem pro něco obrovského, co požírá všechno ze svého okolí. Moloch ostnitý (Moloch horridus) však může požírat jenom malé mravence – nic jiného mu jeho malá, částečně srostlá tlamička nedovolí. Dokonce se ani nemůže normálně po ještěřím způsobu napít, protože nedokáže vypláznout jazyk a nabírat jím kapky vody.
Vzhůru do tlamy molocha
Molochové žijí v nejsušších oblastech Austrálie. Zdálo by se tedy, že se nedostatku vody přizpůsobili natolik, že pít nepotřebují. Ve skutečnosti by ale bez vody stejně jako jiní živočichové nepřežili. Způsob, jakým ji molochové v poušti získávají, vědci studují již 40 let. Zatím zjistili, že šupinatá kůže těchto malých ještěrů ukrývá jakousi "síť zavlažovacích kanálů". Kanálky začínají mezi šupinami a ústí v tlamě živočicha. Jsou tak jemné, že fungují jako kapiláry, kterými vzlíná voda.
Voda v poušti?
Otázkou však zůstávalo, odkud molochové vodu berou. Jsou závislí na vzácných kalužinách vzniklých po občasném dešti? Spokojí se s kapkami vysrážené vody na povrchu chladnějších předmětů včetně svých vlastních trnů? Nebo snad získávají vodu z vlhkého pouštního písku? Poslední možnost se zdála nejpravděpodobnější. Ale stačí vlhký písek molocha dostatečně zásobit vodou? Aby našli odpovědi na tyto otázky, připravili vědci pokusným molochům několik situací a sledovali, zda a jak moc se napijí.
Plnění kapilár
Ukázalo se, že nejsnáze se molochové napijí z kaluže – když je vědci postavili do loužičky vody, do deseti vteřin začali pohybovat tlamou, jako by polykali. Pokud je ale postavili na vlhký písek, molochové vůbec pít nezačali. Jejich kapilární systém se totiž naplnil jen zčásti a voda se nedostala až do tlamy. Tomu museli molochové aktivně pomoci: Překvapení vědci sledovali, jak si ještěři nahazují na záda vlhký písek a krátce na to začínají pít.
Klíč k přežití
Účinek nahazování písku na záda je podle vědců dvojí. Především se zvětší plocha povrchu těla, která nasává vodu z písku. Svou roli zřejmě hraje i váha písku - zvyšuje tlak, který vhání vodu do kapilár v pokožce. Když se moloch zahrabe do písku celý, je výsledný efekt ještě silnější. Pod povrchem země zůstává písek vlhký i během dlouhých období sucha. A právě to, že moloch sám sebe "pohřbí zaživa", mu umožňuje přežít ve vyprahlé poušti.
Dvojník z druhé strany
Možná si vzpomenete, že o podobném ještěrovi jsme už psali. Byl jím americký ropušník (r. Phrynosoma). Vzájemná podoba molochů a ropušníků je výsledkem stejných životních podmínek a potravy. Každý u nich je však i něčím jedinečný. U molocha je to originální způsob získávání vody, ropušníci zase vynalezli obranu, která nemá ve světě obdoby: Proti nepříteli vystříknou z očí proud krve. Obě skupiny ještěrů jsou tak nejen příkladem souběžného (konvergentního) vývoje, ale také ukázkou toho, že extrémní podmínky vedou k extrémním přizpůsobením.
