Ryby jsou hbité a ostražité. Sledují i to, co se děje nad hladinou a při sebemenším podezření sebou mrsknou a jsou pryč. Ptáci, kteří se rybami živí, proto museli vyvinout nejrůznější techniky, jak je překvapit. Jednou z nich je střemhlavý ponor - prudký pád do vody z výšky.
Smrtící náraz
Technika střemhlavého ponoru není snadná, používá ji jen několik druhů. Mezi nimi vynikají terejové (r. Morus a Sula), kteří padají do vody rychlostí 24 m/s (více než 86 km/hod). Kdyby v této rychlosti narazil na vodu člověk, riskoval by přinejmenším zlámané kosti. Terejové se ale nezraní, přestože by se zdálo, že jejich štíhlý křehký krk nemůže takový náraz vydržet.
Umělá hlava
Vědce to zaujalo natolik, že se rozhodli zjistit, jaké fyzikální zákony terejům umožňují náraz přežít. Na pomoc si vzali jednoho zachráněného tereje a sledovali, jak překonává odpor vody. Na 3D tiskárně vytvořili model jeho lebky, který opatřili pružným gumovým krkem. S ním pak prováděli pokusy – spouštěli ho do bazénu pod různým úhlem, různou rychlostí, měnili i délku krku. A sledovali, za jakých podmínek se gumový krk ohne či zlomí.
Tvar a rychlost
Na modelu se ukázalo, že terej je ke střemhlavému ponoru přesně anatomicky uzpůsoben. Má štíhlý, ostrým hrotem zakončený zobák, který „rozčísne“ vodu. Na něj navazuje lebka kónického tvaru, která plynule přechází v dlouhý štíhlý krk. Těsně před tím, než se terej dotkne hladiny, krk napřímí a stažením krčních svalů zpevní. Rychlost, kterou tato živá střela dopadá na vodní hladinu, pak způsobí, že mu voda neklade téměř žádný odpor. Terej tedy žádný náraz nepocítí.
Na řadě je člověk
Výsledky svého výzkumu teď chtějí vědci aplikovat na člověka – stále víc lidí holduje různým adrenalinovým sportům, jako jsou skoky z mostů či skalních útesů do vody. Podle terejího modelu chtějí vypočítat, jakou rychlostí či z jaké výšky ještě může člověk dopadnout na vodní hladinu, aniž by se zranil.
Nejen terejové
Pelikáni: Sóloví lovci
O pelikánech je známo, že v hejnech loví ryby z hladiny. Obklíčí je a nadhánějí si je. Americký pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis) je výjimkou: Plachtí nad vodou, dlouhý krk má esovitě složený, a vyhlíží kořist. Když objeví hejno ryb, střemhlav se mezi ně vrhne. Těsně nad hladinou podobně jako terej natáhne krk a do vody padá zobákem napřed.
Rybáci: Mořské vlaštovky
Tak se někdy pro dlouhá úzká křídla a vidlicovitě vykrojený ocas přezdívá rybákům rodu Sterna. Jsou to skvělí letci, jejichž tělo se skvěle hodí i pro střemhlavý ponor. Nejsou vázáni jen na moře – stejným způsobem loví ryby i ve sladkých vodách na pevnině, kde se shromažďují v době hnízdění.
Faetoni: Tuláci oceánu
Nad volným oceánem v tropickém pásu tráví většinu života faetoni (r. Phaethon) s více než metrovým rozpětím křídel. Samotářští tuláci hledají v povrchových vrstvách vod hejna ryb, z nichž si střemhlavým ponorem vybírají svou daň. Kromě ryb loví i sépie, olihně a další drobné pelagické hlavonožce.
Ledňáčci: Potápěči od řeky
Umění vrhnout se šipkou pod vodu není výsadou mořských ptáků. Ovládají to i ledňáčci, včetně našeho ledňáčka říčního (Alcedo athis). Na rozdíl od mořských ptáků ale nehledá kořist za letu. Na ryby číhá z některého ze svých oblíbených posedů, nejčastěji z větve vyčnívající v asi metrové výšce nad hladinu.
