V poslední době ledové obývala eurasijskou tundru takzvaná megafauna – popásali se tu mamuti, srstnatí nosorožci, pratuři a také bizoni. Ne ti američtí (ti se z nich o mnoho tisíc let později teprve vyvinuli), ale dnes již vyhynulí bizoni stepní. Až na jednu výjimku se nám z megafauny dochovaly jen zbytky kostí a pravěké malby na stěnách jeskyní.
Spadl z nebe?
Výjimkou je zubr, který jako jediný přežil až do současnosti. Pro vědce byl hádankou. Ve srovnání s pratury a bizony se objevil poměrně nedávno – před nějakými 12 tisíci lety. A z fosilií se nikdy nepodařilo zjistit, kdo byl jeho přímý předek. Aby zubří záhadu objasnili, rozhodli se vědci prozkoumat geny dávných i současných turů. Zdrojem pravěké DNA byly kosti a zuby objevené v jeskyních Evropy, Uralu a Kavkazu.
Záhadný bizon
DNA potvrdila přítomnost pratura (Bos primigenius). Ten se v evropských lesích proháněl ještě ve středověku. Stejně časté byly kosterní pozůstatky bizonů stepních (Bison priscus), kteří vyhynuli přibližně před 15-12 tisíci lety. Některé bizoní kosti ale obsahovaly geny, které nepatřily žádnému ze známých turů. Vědci proto předpokládali, že v Evropě žil ještě jiný, neznámý druh bizona. Ten se poprvé objevil asi před 120 tisíci lety a mohl být předkem dnešních zubrů.
Kříženci
Podrobnější vysvětlení pak přineslo srovnání genů vyhynulých turů se současnými zubry. Ukázalo se, že dnešní zubr nosí spoustu genů pravěkých bizonů stepních. Mitochondriální DNA, která se dědí jen po matce, však obsahuje geny praturů. Stejnou směs genů obsahuje i DNA neznámého druhu bizona. Nabízel se jediný možný závěr: Neznámý druh bizona a zároveň předek zubrů je ve skutečnosti kříženec stepních bizonů a praturů.
Všímaví pravěcí umělci
Do výzkumu se zapojily i jeskynní malby. Vyobrazení bizoni na nich nejsou vždy stejní – zdá se, že pravěcí malíři zobrazovali dva odlišné typy. První má dlouhé rohy a mohutnou hrudní část s hrbem. Nápadně tak připomíná americké bizony. Nepochybně se tedy jedná o vyhynulého bizona stepního. Druhý s kratšími rohy má hrb jen malý a vypadá spíš jako dnešní zubři. Je tedy pravděpodobné, že jde o křížence bizona a pratura.
Smíšený harém
Kříženci dvou druhů turů se obvykle potýkají se zásadním problémem – samci jsou neplodní. To také vysvětluje, proč zubři nesou převahu bizoních genů. Býci kříženců umírali bez potomků. Krávy kříženců však byly plodné, a pokud se dostaly do harémů bizoních samců, produkovaly životaschopná telátka. Díky nim se pak v mateřské linii přenášela čistě pratuří mitochondriální DNA.
Nový pohled na evoluci
Křížení stepních bizonů s pratury se odehrávalo dlouhé desítky tisíc let. Pak se nějakou náhodou mezi kříženci objevil plodný býk. Díky němu vznikl nový druh – zubr evropský (Bison bonasus). Ten nejspíš vzápětí z Evropy vytlačil bizona stepního. Způsob zrození zubrů je pro vědce zcela převratný - nikdy předtím totiž nebylo doloženo, že by mezidruhovým křížením vznikl nový živočišný druh.
Návraty vyhynulých
Pratur byl vyhuben až ve středověku, a to nadměrným lovem. Zubr tomuto osudu unikl jen o vlásek. Konkrétně o 19 rozmnožování schopných jedinců chovaných v zajetí. Všichni současní zubři (asi 5000 kusů) jsou potomci těchto zvířat. Pratur takové štěstí neměl, ale jeho geny nese každá domácí kráva. Už na začátku 20. století se proto objevovaly pokusy zpětně jej vyšlechtit z primitivních plemen domácího skotu. V současné době jsou chovatelé téměř u cíle: Získali zvíře, které se geneticky praturům velmi blíží a vzhledem se o nich téměř neliší.
