Přes den se štíři skrývají v nejrůznějších štěrbinách, pod kameny nebo v podzemních norách. Zdálo by se tedy, že prakticky nepotřebují maskování. Přesto jsou i tito noční predátoři dokonale přizpůsobeni prostředí, v němž žijí. Pouštní druhy štírů mívají světlé pískové zbarvení, naopak lesní či pralesní štíři jsou velmi často hnědí nebo dokonce černí. Noční chodec s obyčejnou baterkou tak štíry, kteří opustili své úkryty a loví na povrchu, hledá jen velmi obtížně – skvěle splývají s podkladem. Ale za pomoci ultrafialového světla je nelze přehlédnout. Hledači štírů – například právě fotografové – této jejich neobvyklé vlastností využívají – místo aby hodiny běhali po poušti a riskovali, že na nějakého šlápnou, ozáří písek UV světlem a hned vidí, kde se jaký skrývá. Podívejte se, jak to funguje.
Štíři: Nejstarší na Zemi
Štíři patří k nejstarším živočichům na Zemi – objevili se tu před nějakými 430 miliony lety. V současné době jich vědci rozeznávají přes tisíc druhů. Prosluli svou schopností tvořit jed, který do těla oběti vpravují žihadlem na posledním zadečkovém článku. Používají ho především k usmrcování kořisti, tj. hlavně bezobratlých živočichů, působí ale i na řadu obratlovců včetně lidí. To je důvod, proč se jich většina lidí bojí. Jejich strach je ale často přehnaný, ze všech dosud popsaných druhů jich pouhých asi 25 druhů má jed tak silný, že může usmrtit i člověka. V oblastech, kde jsou štíři hojní, je přesto na místě opatrnost, protože i málo jedovatý štír může být nebezpečný dětem nebo alergikům. A právě tady může pomoci jejich světélkující vlastnost – štíry lze snadno dohledat a z blízkosti lidí je odlovit.
