Ropuchy obrovské pocházejí ze Střední a Jižní Ameriky. Ve 30. letech minulého století byly mimo jiné vysazeny ve státě Queensland na jihovýchodním pobřeží Austrálie. Důvodem byl předpoklad, že budou hubit škůdce cukrové třtiny.
Ropuší ráj
Jenže předpoklad nevyšel. Ropuchy se místo na škodlivé brouky vrhly na místní zvířenu a začaly likvidovat původní obojživelníky, drobné plazy, savce, ale i mnohé bezobratlé. A protože v Austrálii nemají žádné přirozené nepřátele a našly tu příznivé podmínky k rozmnožování, začaly se nekontrolovaně šířit do vnitrozemí.
Jedovaté sousto
Postupem času se ukázalo, že mnohem větší nebezpečí než žravost ropuch představuje jejich jed. Ten je schopen zabít i mnohem větší zvíře - krokodýla, psa, dokonce i člověka. Na místech, kam se ropuchy rozšířily, proto neubývali jen drobní živočichové, ale začali tam hromadně vymírat draví vačnatci, hadi a varani. A protože postup žab se zatím nedaří zastavit, snaží se vědci přijít alespoň na způsob, jak zvířatům zabránit v jejich požírání.
Fuj! Ropuchu ne!
Nedávno vědci vyzkoušeli neobvyklou metodu: Pokusili se znechutit ropuchy kriticky ohroženým vačnatcům kunovcům severním (Dasyurus hallucatus). Nabízeli jim ropuší mláďata spolu s látkou, po které se jim udělalo špatně. Takto "vyškolení" kunovci se od ropuch znechuceně odvraceli. A tak se vědci rozhodli vyzkoušet stejnou metodu na dalším ohroženém druhu, varanu žlutoskvrnném (Varanus panoptes). V oblastech, kde se ropuchy rozšířily, totiž jeho stavy poklesly o více než 90%.
Málo jedu
Pro dospělého více než metrového varana představuje vzrostlá ropucha ideální sousto. Bohužel smrtelné. Varan, který ji spolkne, už nemá šanci se poučit. Stejně jako v případě kunovců proto začali vědci nabízet varanům ropuší mláďata. Už i ty nejmenší ropušky produkují stejně prudký jed jako dospělé žáby, jenže je ho tak málo, že varana nezabije. Jen se mu udělá špatně.
Žába na udici
Vědci pro svoje pokusy zvolili oblast, k níž se ropuchy teprve přibližují. Použili, jak sami s humornou nadsázkou poznamenali, tu nejmodernější techniku – teleskopický rybářský prut. Malinkou žabku k němu jemně navázali kouskem bavlnky, opatrně se připlížili za ještěra a spustili ji před něj. Varana, který žabku ochutnal, pak opatřili vysílačkou, aby mohli sledovat jeho reakce, až ropuchy do pokusné oblasti dorazí.
Nadějné výcvik a výsledky
Už předběžné výsledky jsou nadějné. Z 16 varanů, kteří ropuchu ochutnali, jich většina stejnou chybu nezopakovala. A po 18 měsících, po které studie trvala, přežívala stále více než polovina varanů, kteří měli s ropuchou zkušenost. Pro srovnání sledovali vědci dalších 31 varanů, kteří jedovatou žabku neochutnali. Z této skupiny žil jediný varan déle než tři měsíce a do konce studia se otrávil i on.
Varan si pamatuje
Podle vědců stačila varanům jedna, nanejvýš dvě zkušenosti s jedovatou žábou, aby si na dlouho zapamatovali, že tohle se nežere. Řešení ochrany varanů se proto nabízí samo: Do oblastí, kam se invaze ropuch teprve blíží, budou ochranáři vypouštět ropuší mláďata. Ta by měla mladou generaci varanů vyškolit natolik, že se bude nebezpečné kořisti vyhýbat. Je to ale zatím jen teorie, která čeká na své prověření.
Ze skokana sprinter
Ropuchy obrovské (Rhinella marinus) mohou být přes 20 cm dlouhé a vážit téměř 2 kg. Vědci nechápali, jak se taková robustní žába dokáže tak rychle šířit. Jejich tělesná stavba jim umožňuje mohutný odraz a vysoké skoky, což je dobré pro uskakování před nepřáteli, ale na dlouhé pochody to není. Ukázalo se však, že anatomie ropuch se po příchodu do Austrálie začala měnit. Končetiny se výrazně prodloužily, takže žába zvládne i běh na dlouhou vzdálenost.
