Kůň zdomácněl asi před 5500 lety. Jakmile k tomu došlo, začali lidé koně šlechtit tak, aby měli určité vlastnosti, které jim vyhovovaly. Mohla to být krotká povaha, pohodlný chod, větší velikost a samozřejmě také barva.
Geny pro barvy
Divocí předkové domácích koní mívali jen tři barvy – hnědou, šedou a plavou. Jakou srst měli jejich domestikovaní potomci, víme díky moderním genetickým metodám. Barva koně vždy závisí na kombinaci jeho genů. Vědci tyto kombinace umí dohledat i v DNA koní, kteří zahynuli před tisíci lety. Potřebují k tomu však jejich pozůstatky, které se dochovaly na archeologických nalezištích.
Důležitá móda
Výzkum genetického materiálu víc než 200 dávných domácích koní dokázal, jak moc byla barva pro naše předky důležitá – důležitější než u kteréhokoliv jiného domácího zvířete. Důvod je jednoduchý: Kůň byl cenné zvíře a musel svého jezdce či majitele koňského spřežení patřičně reprezentovat.
14 barev
Krátce po zdomácnění se koně chovali v pouhých šesti různých barvách, z nichž tři si přinesli ještě z dob před domestikací. Už v době bronzové (2700 – 900 let př. n. l.) a železné (900 př. n. l. až 400 n. l.) se však tento počet zvýšil na devět barevných variant. Do konce středověku pak přibylo pět dalších barev. A jejich obliba se v průběhu času měnila.
Snadný terč
Nejstarší domácí koně byli na rozdíl od těch divokých skvrnití nebo měli srst zesvětlenou. Důvody byly nejspíš praktické: Strakatí nebo zesvětlení koně byli i z dálky dobře rozeznatelní mezi divokými koňmi v původních barvách. Jejich obliba trvala až do středověku, kdy se po objevu luku s dalekým dostřelem nápadnost koní změnila v nevýhodu. Zejména strakatý kůň byl snadným terčem. Také odpadla nutnost odlišit domácí koně od divokých předků, kteří mezitím vyhynuli.
Jezdci apokalypsy
Přibližně na konci prvního století našeho letopočtu získala barva koní náboženský význam. Stojí za ním obraz znázorňující biblickou scénu z knihy Zjevení svatého Jana, Čtyři jezdce apokalypsy. Každý z nich jede na jinak zbarveném koni, což má symbolický význam. Jezdec na bílém či tečkovaném koni je nositelem vítězství. Ostatní tři nepřinášejí nic dobrého – černý kůň nese jezdce symbolizujícího hladomor, hnědý kůň smrt a ryzák válku.
Bílý kůň smrti
Ve středověku se symbolika čtyř jezdců změnila. Celou civilizovanou Eurasii zasáhla "černá smrt" - epidemie moru, která měla na svědomí přes 25 milionů lidí, tedy přibližně třetinu všech tehdejších obyvatel. Bílý nebo skvrnitý kůň tehdy ztratil svůj původní kladný význam a jeho jezdec se stal nositelem obávané nemoci. To byla pro světlé a strakaté koně poslední rána - jejich místo zaujali koně jednobarevní.
Ryzáci vedli
Největší obliby se dočkali ryzáci symbolizující válku. Jejich převaha ve výsledcích výzkumu však mohla být také způsobena tím, že genetické vzorky středověkých koní pocházely hlavně z hrobů šlechty a rytířů, tedy tradičních válečníků. Ti považovali ryzáky za silné a odvážné, což byly ve válce žádané vlastnosti. Bílí, světlí či skvrnití koně nicméně přežili a svůj význam neztratili úplně - stali se symbolem vládců a vojevůdců.
Co prozradily barvy
Barvy koní, prozradili vědcům spoustu informací o šíření domácích koní po Evropě. Největší překvapení jim asi přineslo srovnání barev islandských koní, o nichž se dosud předpokládalo, že jsou přímými potomky koní přivezených Vikingy v 9. století a od té doby byl dovoz jiných koní na Island zakázán. Žádný ze vzorků těchto původních koní ale nenese geny pro strakatost, zatímco dnešní islandští koně je mají. Nutně se tam proto museli dostat další koně později, odhadem prý kolem 10. – 11. století.
