Čmeláci (r. Bombus) patří do příbuzenstva včel, tedy blanokřídlého hmyzu. Vytvářejí malé jednoleté kolonie, jejichž obyvatelé na konci léta hynou. Přezimují jen mladé oplozené samičky, které na jaře po probuzení zdánlivě chaoticky poletují nízko nad zemí. Ve skutečnosti zkoumají nejrůznější pukliny a škvíry a hledají, kde by mohly založit nové hnízdo.
Přežijí změny?
Pro přírodu jsou čmeláci mimořádně důležití, dokážou opylovat i květy, na které včely nestačí. Jenže blanokřídlý hmyz ubývá, citlivě reaguje i na malé výkyvy prostředí. Vědci proto už nějaký čas zkoumají, jak moc si čmeláci s těmito změnami a nezvyklými situacemi dokážou poradit. Předkládají jim nejrůznější úkoly a sledují, jak je vyřeší.
Umělá květina
Hned v prvním pokusu čmeláci překvapili – ukázalo se, že jsou schopni použít cosi jako nástroj a vymyslet, jak se s jeho pomocí dostat k nektaru. Tuto pochoutku nejdřív nacházeli ve středu kulatého terčíku, který vzdáleně připomínal květ. Když si na něj zvykli, položili vědci přes terčíky s nektarem skleněnou destičku. Čmeláci tak svůj cíl viděli, ale nemohli k němu.
Vynalézaví opisovači
Stejně dobře ale viděli, že od každého "květu" vede zpod skla nitka. K čemu nitka slouží, pochopilo zpočátku jen několik nejchytřejších jedinců, kteří si za ni "květ" s nektarem jednoduše přitáhli. Ti méně vynalézaví nezůstali pozadu dlouho. Rychle odpozorovali, jak se k nektaru dostávají jejich chytřejší kolegové, a zanedlouho už hodovala většina pokusných čmeláků.
Žlutý balonek
Další úkol byl těžší: Aby se čmeláci dostali k nektaru, museli po určité dráze dostat malý žlutý balonek do důlku uprostřed "hřiště". Když do něj spadl, uvolnil pro úspěšného jedince sladkou odměnu. Na tohle už vynalézavost čmeláků nestačila, vědci jim proto za pomoci makety čmeláka ukázali, jak na to. A za chvilku už čmeláci valili žlutou kuličku do středové jamky a nasávali sladkou šťávu.
Nejsnazší způsob
Překvapující bylo, že nápovědu čmeláci nekopírovali "doslova". Dráhy, v jejichž středu byla jamka s nektarem, byly tři a balonky na nich ležely v různých vzdálenostech od středu. Vědci čmelákům předvedli řešení na tom nejvzdálenějším. Ti si ale rychle začali vybírat balonek, který byl k cíli nejblíže. A protože se tlačení některým jedincům zdálo obtížné, změnili i způsob pohybu: Balonek nestrkali před sebou, ale k jamce ho táhli.
Černý balonek
Vědci se proto pokusili své svěřence zmást a na start nejkratší dráhy položili místo žlutého balonku černý. Většina pokusných čmeláků se nachytat nenechala: K důlku táhla nebo strkala opět ten nejbližší balonek, i když nebyl žlutý. Bylo tedy zřejmé, že pochopili princip úkolu – je nutné dostat balonek do jamky, kde čeká odměna, ale na jeho barvě nezáleží.
Mozek není nutný
Čmeláci nemají skutečný mozek, jen větší nervovou uzlinu. Přesto projevili překvapivou vynalézavost a vyřešili problémy, se kterými se v přírodě nesetkávají. Jejich schopnost učit se novým věcem, vzájemně si nově naučené dovednosti předávat a podle potřeby je obměňovat, má podle vědců pro čmeláky zásadní význam. Dokážou se díky tomu rychle přizpůsobovat novým podmínkám a přežívat i v situacích, se kterými se nikdy předtím nesetkali. Snad je tedy změny klimatu moc nezaskočí.
Naši čmeláci
Ze tří set druhů čmeláků jich u nás žije asi 15. Jsou nápadní výstražným zbarvením v kontrastní černé a bílé, žluté nebo oranžové barvě. Není pravda, že nemají žihadlo. Mají ho samičky i dělnice, ale použijí ho prakticky jen v okamžiku, kdy se cítí bezprostředně ohrožené nebo je v nebezpečí jejich hnízdo. Na rozdíl od včel však mají žihadlo hladké, mohou tedy bodnou vícekrát a nezahubí je to.
