Savci vznikli ze skupiny živočichů, kterým se nepřesně, ale docela výstižně v češtině říká savcovití plazi. Jedním z nich byl i tvor, kterého vědci pojmenovali Euchambersia mirabilis. Jeho lebka byla objevena ve 30. letech minulého století v jižní Africe. A už tenkrát na ní vědce zaujala nezvykle velká dutina v horní čelisti.
Roky pochyb
Tehdy byla také poprvé vyslovena domněnka, že by mohlo jít o dutinu, která za života zvířete obsahovala jedový váček. Tato teorie byla během let několikrát zpochybněna a znovu přijata, ale až donedávna to stále byla jen teorie. Teprve moderní skenovací metody umožnily vědcům z Jihoafrické republiky lebku prozkoumat podrobněji.
Rentgen v akci
Pomohl i nález špičáků, které patřily do příslušných zubních jamek. Rentgenové snímky prozradily, že z dutiny vedly kanálky přímo k těmto špičákům – pokud by tedy v dutině byl jedový váček, jed k nim mohl proudit. Důležitá je ovšem i struktura zubu. Současní jedovatí hadi mají zuby buď duté jako jehly, nebo je v nich drážka, kterou může jed vtékat do oběti.
Jedové zuby
Špičáky euchambersie duté nejsou, ale jejich vnější strana je zbrázděná rýhami, které navazovaly na kanálky. Závěr vědců tak je jasný – lebka euchambersie nese všechny znaky typické pro jedovatého živočicha: V horní čelisti má dutinu pro uskladnění jedu. Od ní vedou kanálky, jimiž může jed proudit, a ty navazují na zuby, které jed kousnutím vpraví do oběti.
Savec vyhrál
Euchambersie žila před asi 260 miliony lety, zatímco první hadi se na Zemi objevili před asi 160 miliony lety. Euchambersie je tedy o celých 100 milionů let předběhla a stala se prvním suchozemským jedovatým obratlovcem. Její savčí potomci žijí dodnes, ale schopnost produkovat jed většina z nich ztratila. Až na několik velice vzácných výjimek.
Jedovatí savci dneška
Současné jedovaté savce málem spočítáme na prstech ruky. Nejvíc jich najdeme mezi hmyzožravci, existují ale i jedovatí primáti!
Ptakopysk
Nejznámějším jedovatým savcem je australský ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus). Jedovým váčkem jsou vybaveni jen samci a ten navíc není v tlamě – vlastně v zobáku. Ústí do speciálního prodlouženého drápu na zadní končetině. Podobně vybavené, i když mnohem slabším jedem, jsou i další australští ptakořitní savci, ježury.
Hmyzožravci
Nejstarší savci na Zemi jsou hmyzožravci, snad proto je mezi nimi nejvíc jedovatých druhů. Jed z podčelistních jedových žláz se mísí se slinami a jejich kousnutí tak dokáže ochromit kořist. Nejznámějšími jedovatými hmyzožravci jsou starobylí štětinatci: štětinatec podivný a kubánský (Solenodon paradoxus a S. cubanus). Jedovaté sliny využívá i severoamerický rejsek krátkoocasý (Blarina brevicauda), nejsilnější jed ovšem produkuje i u nás žijící rejsec vodní (Neomys fodiens), jehož kousnutí může usmrtit savce velikosti zajíce.
Vypůjčený jed
Ve východní Africe žije hlodavec jménem chlupáč dlouhosrstý (Lophiomys imhausi). Před nepřáteli neutíká, ale nahrbí se a zježí dlouhou jedovatou srst na bocích. Pokud si do něj nepřítel kousne, onemocní a často i uhyne. Jed ovšem tento hlodavec nevyrábí sám, získává ho z kůry stromu Acokanthera schimperi, ze které domorodci vyrábějí šípový jed. Chlupáč kůru okusuje a jedovaté sliny si vtírá do srsti, která tak jedem dokonale nasákne.
Jedovaté poloopičky
Noční poloopičky outloni (r. Nycticebus) z jihovýchodní Asie mají úplně jinou strategii. Produkují zvláštní sekret ze žláz na loktech, který olizují. Sekret se ve směsi se slinami mění v prudký jed, který se při kousnutí dostává do rány. Je tak silný, že kousnutí outloně může být nebezpečné i pro člověka. Outloni ho využívají nejen k vlastní ochraně, ale také k ochraně mláďat, kterým ho matka vtírá do srsti.
