Los je největší zástupce jelenů v Evropě, dospělý býk může vážit téměř půl tuny. Hlavním domovem losů jsou severské vlhké až podmáčené lesy. Často žijí samotářsky, jindy se shlukují do malých skupinek, v nichž nejčastěji bývají dvě až tři dospělá zvířata. Oba způsoby života – společenský i samotářský, mají pro býložravce své výhody, ale i nevýhody.
Los & vlk: Bok po boku
Život ve stádě zajišťuje jeho členům větší bezpečí před predátory. Víc očí víc vidí, stádečko odhalí nebezpečí včas a může se bránit nebo utéct. Pro šelmy je tak obtížnější připlížit se ke skupince než k jednotlivému zvířeti. Riziko napadení se navíc dělí mezi víc jedinců: Každý člen stáda má určitou šanci, že to nebude právě on, kdo se stane kořisti. I samotný pohyb stádečka šelmu mate, hůř se zaměří na konkrétního jedince.
Vyhubený nepřítel
Na druhou stranu sebou společenský život přináší i určité nevýhody. Jeho členové se musí dělit o potravu nebo o ni dokonce vzájemně soupeřit. Problém, zda dát přednost výhodám společenského života před samotářstvím až donedávna nemuseli řešit losi v jižních a středních oblastech Švédska. Jejich hlavními přirozenými nepřáteli jsou vlci a ti byli v této oblasti před více než sto lety vyhubeni.
Studie z vrtulníku
Jenže začátkem 80. let minulého století se začali vlci do Skandinávie a tedy i do Švédska vracet. Vědce proto zajímalo, jak se této změně losi přizpůsobí a zda nějak změní svou životní strategii. Za pomoci vrtulníků odhadovali jejich hustotu v různých oblastech, počet jedinců a poměr pohlaví ve skupinkách. Přítomnost vlků jim prozradily stopy ve sněhu, vzorky trusu a srsti. Losy vědci sledovali jak v oblastech, kam vlci dosud nepronikli, tak i v místech, kde se zabydleli.
Mládenci
Výsledky získané porovnáním dat vědce docela překvapily. Zatímco mnozí jiní kopytníci mají tendenci se v přítomnosti predátorů častěji sdružovat do větších skupin, losi své chování téměř nezměnili. Skupinky v oblastech obývaných vlky vytvářeli jen samci. To však mohlo být způsobeno tím, že šlo o mladé jedince, kteří se podobně jako mnoho jiných zvířat sdružují do tzv. mládeneckých skupin.
Žádný problém
Své chování však nezměnily ani samice s mláďaty, tedy ta nejzranitelnější skupina. Návrat vlků tedy zřejmě pro losy nepředstavuje žádný problém. Dokládá to i porovnání záznamů o počtech losů z doby před návratem vlků a ze současnosti.
Nebezpečná kořist
Důvody, proč se stavy losů nemění, lze zatím jen odhadovat. Tím hlavním je nejspíš jejich velikost a síla – los je zvíře, které se vlkům mnohdy ubrání nebo uteče. Mládě nebo oslabené zvíře, které oddělí od matky či skupiny, vlci sice ulovit dokážou, ale úspěšní bývají jen ve větší dobře organizované smečce. Stejně tak si jen ve smečce troufnou na dospělého losího býka. Jenže vlčí navrátilci zatím nejspíš žijí v málopočetných rodinných skupinách, které se musí spokojit s méně nebezpečnou kořistí.
Losi u nás
Los evropský (Alces alce) žil až do 15. století i v naší republice. Pravděpodobně poslední u nás žijící jedinec byl uloven v roce 1570. Mladí samci však mají toulavou povahu – migrují na značné vzdálenosti. Jednotliví losi z populací v Polsku se tak v 50. letech minulého století začali objevovat i u nás. Na přelomu 60. – 70. let minulého století se mezi migrujícími zvířaty objevily i samice. První skupinka se zabydlela na Jindřichohradecku a od roku 1973 se tu i rozmnožuje. Další populace vznikla později na Šumavě a část jindřichohradeckých losů se usadila na Třeboňsku. Jednotlivé kusy se ale občas zatoulají i na mnoho jiných míst v republice.