Nejstarší archeologické důkazy o chovu koní pocházejí ze stepí Kazachstánu. Před 5500 lety zde žili lidé z botajské kultury, v jejichž sídlištích se našlo obrovské množství koňských kostí. To by samo o sobě moc nedokazovalo, divoké koně lovili už pravěcí lidé. Na těchto kostrách však bylo něco zvláštního: Kosti končetin měly jiné proporce než u divokých koní. Zuby byly obroušeny a spodní čelist zesílená jako u koní, kteří dlouhodobě nosí v hubě udidlo – kovovou tyčinku připojenou k otěžím či opratím, kterou jezdec nebo vozataj koně ovládá.
Hrnce na mléko
Nejsilnější důkaz o tom, že lidé z botajské kultury opravdu chovali domestikované koně, však pochází z keramických střepů nádobí. Zachovaly se na nich totiž zbytky tuku, jehož složení odpovídá tuku z kobylího mléka. Pití koňského mléka je v Kazachstánu dodnes udržovaná tradice. Jenže klisny se nenechávají dojit moc ochotně – pokud lidé z botajské kultury mléko konzumovali pravidelně, znamená to, že jejich koně byli skutečně krotcí.
Královské hrobky
Z nálezů z Kazachstánu víme, že domácí koně existují nejméně 5500 let. Díky nim se lidé mohli rychleji stěhovat z místa na místo a šířit svůj vliv, kulturu i znalosti. Z koňského hřbetu se lovilo i válčilo. Dá se říci, že koně změnili celou lidskou civilizaci. Jak ale dávní chovatelé změnili koně? Odpovědět na tuto otázku se letos pokusili vědci, kteří prozkoumali geny 14 domácích koní: Klisny, která žila před 4100 lety v ruském Čeljabinsku, dvou hřebců ze Sibiře před 2700 lety a jedenácti hřebců z Kazachstánu před 2300 lety. Klisna patřila lidem sintašské kultury z doby bronzové, která jako první vynalezla dvoukolový vozík tažený koňmi. Hřebci byli nalezeni v královských hrobkách kočovných Skytů – kmenů pastevců a válečníků, kteří v době železné ovládali středoasijské stepi.
Silní a pestří
Koně, kteří byli obětováni a pohřbeni i s kompletní jezdeckou výbavou dokládají význam, jaký měli pro celou skytskou kulturu. Pravděpodobně šlo o dary, které zemřelému vládci posílaly spřátelené kmeny. Zkoumání jejich genomů (kompletní genetická informace uložená v DNA) pak ukázalo, jak si Skytové vybírali koně do chovu. Principem šlechtění je rozmnožovat ta zvířata, která mají žádoucí znaky. V průběhu času se pak podíl takových zvířat v chovu zvyšuje. Skytové chtěli robustní přední končetiny (aby kůň dobře unesl jezdce) a různé barvy srsti včetně světlé a skvrnité. Genomy dokazují i jejich žízeň po koňském mléce, protože obsahují varianty genů spojené se zvýšenou laktací.
Rychlí vytrvalci
Samostatnou kapitolou jsou běžecké schopnosti skytských koní, kteří byli zřejmě šlechtěni tak, aby byli rychlí a současně vytrvalí. V genomech některých hřebců vědci objevili i genové mutace spojené s růstem svalů (hypertrofií) a sprinterskými vlohami. Stejné bychom našli u dnešních závodních koní.
Tarpan
Předkem domácího koně je divoký kůň tarpan (Equus ferus), který v přírodě vymřel ještě před začátkem 20. století. Jediný dnes žijící divoký kůň, asijský kůň Převalského (Equus przewalskii), je pouze sesterským druhem domácích koní, nikoli jejich předkem. Tarpani byli o něco menší než on, štíhlejší a šedavě zbarvení. Jak vypadali, se můžete přesvědčit na vlastní oči v některých zoo. Z polského plemene "konik" s vysokým podílem tarpaní krve se totiž v minulém století podařilo zpětně vyšlechtit primitivního koně, který se tarpanovi velice podobá. Skutečný tarpan to ale není.
