1) První člověk
My, tedy anatomicky moderní lidí druhu Homo sapiens, jsme vznikli ve východní Africe před asi 200 tisíci lety. Tečka. Jenže údaj, který najdeme v každé učebnici, letos dostal silný úder. Na archeologickém nalezišti Džabal Irhúd v Maroku byly objeveny kosti moderních lidí, které jsou o celých sto tisíc let starší – jejich majitelé žili už před 300 tisíci lety.
Wow! Senzační objev!
Senzační objev, že náš vlastní druh je hned o sto tisíc let starší, než jsme si mysleli, je dílem vědců ze slavného a renomovaného Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku. Vedoucí týmu profesor Jean-Jacques Hublin popsal svoji první reakci jednoduše: jako obrovské wow! Soubor nálezů je docela obsáhlý, tvoří jej celkem 22 dlouhých kostí, částí lebek i zubů, které patřily nejméně pěti různým lidem. Spolu s nimi byly objeveny kosti ulovených zvířat a kamenné nástroje, které pomohly nález datovat. Většina z nich byla zhotovena z kvalitního pazourku, který musel být importován z velké vzdálenosti.
Nálezy napříč Afrikou
Import pazourku jen naznačuje, že tehdejší lidé byli rozšíření na velkém území. Mnohem přesvědčivější jsou ale kosterní nálezy: Kromě těch z marockého Džabal Irhúd je zde i dosud obtížně vysvětlitelný nález lebky 260 tisíc let starého moderního člověka z Florisbadu v Jižní Africe a konečně 195 tisíc let staré kosti z Omo Kibish v Etiopii. Právě ty byly až do letoška považovány za vůbec nejstarší nález moderního člověka. Kde tedy ležela kolébka lidstva, v níž se začala psát naše historie, je v tuto chvíli těžké říci. Klidně jí mohl být celý kontinent.
Náš obličej
Lebka moderního člověka má dva zásadní rysy, které ji odlišují od jiných lidských druhů: malou a jemně stavěnou tvář a kulatou mozkovnu. Lebky z Džabal Irhúd mají moderní obličeje a zuby, které jsou na 3D modelech téměř k nerozeznání od těch našich. Prodloužená mozkovna však ve srovnání s námi vyhlíží zastarale. Na žádné z lebek se její kosti nedochovaly, tvar mozkovny však známe díky počítačovým rekonstrukcím. A protože tvar mozkovny odráží tvar mozku, můžeme říci, že mozek 300 tisíc let starých moderních lidí vypadal jinak než náš. Zdá se tedy, že první lidé našeho druhu už měli náš obličej, ale jejich mozek se do současné podoby ještě nějakou dobu rozvíjel.
2) Mladí Hvězdní lidé
Před dvěma lety jsme v ábíčku psali o dobrodružném objevu našeho nového bratrance – malého lidského druhu Homo naledi. Ostatky těchto lidí byly objeveny v extrémně špatně přístupném jeskynním systému Rising Star (Jeskyně vycházející hvězdy) v jižní Africe. Odtud přezdívka Hvězdní lidé. Přístup do sluje zvané Síň hvězd vede přes 12 metrů vysokou šachtu a zúžená místa, kterými se protáhnou jen drobně stavěné jeskyňářky.
Velké otázky
Z jeskyně bylo vyneseno víc než 1500 kostí. Vědci zjistili, že jde o samostatný druh člověka, jehož muži dosahovali výšky 150 cm a hmotnosti 45 kg. Mozek měl objem asi jako u šimpanze. Jeho kostra byla směskou primitivních a moderních znaků, datovat nález se nepodařilo. Vědci tak získali prostor pro trochu fantazie. Pokud by Hvězdní lidé byli starší než 2 miliony let, byl by jedním z prvních příslušníků našeho rodu Homo. Senzace! Pokud by byl naopak mladší než 1 milion let, znamenalo by to, že tenhle človíček s malým mozkem žil po boku daleko vyvinutějších příbuzných. Taky senzace!
Náš současník
Letos zveřejněné výsledky výzkumu ukázaly, že se koná senzace číslo dvě. Věk lidí ze Síně hvězd se konečně podařilo určit hned šesti nezávislými metodami – žili překvapivě nedávno, v době před 335 až 236 tisíci lety. To znamená, že se museli potkat s námi, anatomicky moderními lidmi Homo sapiens, kteří podle učebnic vznikli před 200 tisíci lety a podle letošního převratného objevu (o něm si přečtete dále) dokonce už před 300 tisíci lety. A to je opravdu převratný objev. V době, v níž žili, měl podle dosavadních znalostí v Africe existovat už jen jediný druh – náš vlastní.
Další jeskyně
Pokračující výzkum mezinárodního týmu vedeného profesorem Lee Bergerem z Witswatersrandské univerzity také přinesl další nálezy. Pocházejí z jiné sluje a obsahují i kostru dítěte a muže s výjimečně zachovalou lebkou.
3) Kde se vzal hobit
Hobiti nežili ve Středozemi, ale na indonéském ostrově Flores. Alespoň ti skuteční – jeden metr vysocí lidé, kteří se živili lovem zdejších obřích krys a trpasličích slonů a obávali se obrovských varanů. Po svém objevu v roce 2003 dostali vědecké jméno Homo floresiensis a přezdívku floreští hobiti. Nejstarší nálezy jejich ostatků jsou staré asi 100 tisíc let, nejmladší 54 tisíc let. Na Floresu tedy žili poměrně nedávno. Jenže odkud se vzali?
Postižení lidé?
Otázku, kdo byl předkem miniaturních lidí, by nejlépe odpovědělo "přečtení" jejich DNA. Tu se však zatím nepodařilo získat. Vědcům tedy zbývá zkoumání kosterního materiálu. Tým z Australské národní univerzity se do něj pustil velice důkladně – a zřejmě celou záhadu konečně vyřešil. Výsledky jejich zatím vůbec nejrozsáhlejší studie na toto téma nepodpořily kdysi oblíbenou a v poslední době již překonanou teorii o tom, že hobité nebyli samostatným druhem člověka, ale populací postižených jedinců našeho vlastního druhu Homo sapiens. Autoři studie jsou si na 100 % jisti, že floreský hobit není zdeformovaný moderní člověk.
Ostrovní zmenšování
Na 99 % pak vědci vylučují dosud populární teorii o tom, že předkem hobitů byl člověk vzpřímený (Homo erectus), který vznikl v Africe před 2 miliony let, emigroval a dostal se až na Jávu, odkud je to na Flores kousek. Byl samozřejmě mnohem větší než hobiti, ale je známo, že ve skrovném ostrovním prostředí se druhy mohou zmenšit (to je ostatně i případ trpasličích slonů rodu Stegodon z Floresu). Srovnání kostí a lebek hobita a člověka vzpřímeného však ukázalo, že ti dva si blízce příbuzní nejsou.
Společný předek
Úplně jinak však dopadlo srovnání hobita s jiným prastarým lidským druhem – člověkem zručným (Homo habilis), který žil v Africe před 2 až 1,5 milionem let. On a hobit jsou podle vědců sesterské druhy, které sdílejí společného předka. K odštěpení hobitů od vývojové linie člověka zručného mohlo dojít ještě v Africe, z níž pak hobiti emigrovali a dostali se až na vzdálený ostrov Flores. Nebo z Afriky odešel společný předek, který se v hobita proměnil někde po cestě. To zatím nevíme. Jisté však je, že floreský hobit je velmi starobylým druhem člověka a že snad konečně známe jeho původ.
Neandertálská medicína
Ani naši bratranci neandrtálci neunikli smršti nových objevů. Ten letošní opět potvrdil, že na slovní spojení "tupý neandrtálec" máme rychle zapomenout. Neandrtálci nebyli jen silní a odvážní lovci, ale také docela chytří lidé, kteří uměli využívat rostlinnou medicínu a antibiotika. Za tento objev vděčíme jejich zubní hygieně, která přece jen nebyla taková jako naše. Zuby neandrtálců tudíž pokrýval zubní kámen, v němž se téměř na věčné časy zachovávají nejen bakterie, ale kousky všeho, co si dali do pusy. Co to přesně bylo, nám ukáže analýza DNA.
Aspirin a antibiotika
Zubní kámen čtyř neandrtálců starých 42 až 50 tisíc let ze španělské jeskyně El Sidrón a belgické Spy Cave je zatím nejstarší, jaký vědci analyzovali. Zvláště zajímavé jsou výsledky u jednoho neandrtálce z jeskyně El Sidrón. Trpěl zánětlivým ložiskem v čelisti a vnitřními parazity vyvolávajícími akutní průjem. Zubní kámen prokázal, že tento jedinec jedl kůru topolů, která obsahuje protizánětlivou kyselinu salicylovou – účinnou látku dnešního aspirinu. Vědci v něm také našli stopy přírodního antibiotika, plísně rodu Penicillium. Neandrtálec, nebo někdo z jeho komunity tak evidentně věděl, jak si ulevit od bolesti. A antibiotika znal už 40 tisíc let před jejich oficiálním objevem.
