Vlci mají velice špatnou pověst, zvláště mezi chovateli dobytka. Jak už ukázalo několik výzkumů, ne vždy si ji ale zalouží. A jak se můžete dočíst v ABC 10/2021, nejnovější poznatky vědců to dokazují. Proč se vlastně vlk stal nepřítelem člověka? A je pro nás opravdu tak nebezpečný?
Vlčí rodina
Vlci mají s lidmi mnoho společného. Žijí v trvalém „manželství“ a jejich rodinné vztahy se podobají lidským. Pečují o mláďata a ujímají se sirotků, spolupracují při jejich výchově i při obstarávání potravy.
Příbuzné rodiny se vzájemně navštěvují nebo si alespoň na dálku sdělují různé zprávy a novinky. V některých ohledech vlci dokonce člověka překonávají. Vlčí páry jsou si věrné po celý život a rodiče nikdy „nebijí“ své (ani cizí) děti.
Vlastnosti vlků
Na rozdíl od člověka je příroda vybavila důležitým instinktem, moudrostí, díky které za normálních okolností žádná vlčí rodina nestrádá. Vlci totiž uzavírají „manželství“ a pořizují si rodinu teprve tehdy, když získají své vlastní teritorium, vlastní lovecký okrsek, který je i s rodinou uživí.
Dokud se nějaké teritorium neuvolní, vlci žijí v celibátu ve společnosti svých nejbližších příbuzných a jako obětaví strýčkové a tetičky pomáhají s výchovou potomků dominantního (tedy nejsilnějšího, vůdčího) páru.
Připočteme-li k tomu skutečnost, že jsou zvědaví, učenliví, velice přizpůsobiví a díky vzájemné spolupráci a dokonalé koordinaci nesmírně úspěšní při lovu a že po dlouhá staletí prakticky neměli v přírodě konkurenci, nelze se divit, že vlci osídlili tak obrovskou část světa.
Vlk přítel člověka
Zvědavost spojená s odvahou, inteligencí, hravostí a učenlivostí - to jsou vlastnosti, které okouzlily člověka už před dávnými tisíciletími. Schopní lovci se silným sociálním pudem a ochotou spolupracovat se proto brzy stali stálými průvodci pravěkých lovců.
A zůstali jimi dodnes: Zdomácnělí potomci vlků, psi domácí (Canis familiaris), nás okouzlují stejnými vlastnostmi. Jsou věrní, veselí, hraví a přátelští, zvědaví a učenliví. Svým vlčím předkům se mnohá plemena dávno nepodobají, a vědci proto zpočátku pochybovali o vlčím původu psů. Ale dnes je jisté, že vlci a psi jsou si geneticky nesmírně blízcí.
Vlčí lidé
Vlci a lidé se od pradávna pohybovali po společných stezkách - dvounozí i čtyřnozí lovci byli závislí na stádech velkých kopytníků, a tak se oba druhy setkávaly velice často. Člověk-lovec si sice s vlkem konkuroval, ale současně ho uznával a ctil: V přírodě byli oba úspěšní a rovnocenní predátoři, kteří měli jen málo nepřátel.
Některé národy si tento kladný vztah k vlkům uchovaly dodnes. Vlky uctívají např. Eskymáci či severoameričtí indiáni, kteří věří, že lidé jsou potomky vlků. Dokonce jsou známy případy, kdy se eskymácké ženy ujaly osiřelých vlčat a kojily je společně se svými dětmi.
Tito lidé ostatně dokonale rozumějí i vlčí „řeči“ a nijak se vlků nebojí - znají je a vědí, že ve skutečnosti nejsou lidem nebezpeční. Ostatně mnozí severští (zejména eskymáčtí) psi v sobě nesou velký podíl vlčí krve a s vlky se běžně páří.
Severoamerické národy také dříve než vědci pochopily vzájemné vztahy šelem a býložravců a význam vlků v celém ekosystému. V některých případech dokonce obě zvířata ztotožňují a tvrdí, že vlci a sobi jsou jedno. Indiáni věří, že „vlk uzavírá kruh“ - i to vlastně popisuje ekologické vazby mezi býložravci a velkými masožravci.
Konec vlčí slávy
Zcela jiné vztahy mezi lidmi a vlky se vyvinuly v oblastech, kde se z člověka-lovce stal člověk-zemědělec. Čím více závisel na svých stádech dobytka, tím více nenáviděl vlky. Vlci totiž nerozlišují - kořist jako kořist.
A tam, kde stáda skotu či ovcí vytlačila z pastvin původní divoké kopytníky, vlci ani neměli jinou možnost - pokud se chtěli uživit, museli začít lovit domácí zvířata. Většina obyvatel Starého světa proto považuje vlka za krvelačnou bestii, ze které jde hrůza.
Pohádkový strach
I u nás mají lidé z vlků od pradávna strach - vlk vystupuje v mnoha pohádkách a pověstech jako ztělesnění zla, různá přísloví a přirovnání přisuzují vlkům ty nejhorší vlastnosti.
Všechna tato nespravedlivá obvinění mají svůj původ v dávných dobách, kdy neozbrojený člověk jen stěží bránil svá stáda před šelmami, které z nedostatku jiné kořisti napadaly domácí zvířata. Svůj díl na tom pak nese i neznalost - lidé odtržení od přírody vlastně plachá a skrytě žijící zvířata vůbec neznají.
Smrt šelmám
Nenávist vůči vlkům samozřejmě vedla k jejich pronásledování a hubení všemi dostupnými prostředky. Lidé vlky stříleli, lovili do pastí, trávili je... Inteligentní šelmy se však brzy naučily lovcům a nástrahám vyhýbat a navzdory všemu celkem bez velkých ztrát přežívaly.
Až 19. století, které přineslo nové moderní zbraně a nové způsoby lovu (např. z vrtulníků a malých letadel), znamenalo pro vlky zkázu. Ani jejich přizpůsobivost, učenlivost a poměrně rychlá reprodukce je nezachránila. Vlků začalo ubývat a v průběhu 20. století byli v mnoha oblastech vyhubeni zcela.
Červená kniha
Vlk, nejobávanější šelma na světě, za jejíž zabití se ještě donedávna i u nás vyplácela odměna, se tak zcela paradoxně dostal do mezinárodní Červené knihy ohrožených druhů zvířat.
Pro mnohé poddruhy vlků (v tak obrovském areálu rozšíření se jich vyvinulo přes třicet) však už bylo pozdě - např. ze severoamerických až 24 vědci popsaných poddruhů dnes zbývá posledních pět a nejmenší z nich, vlk mexický (Canis lupus baileyi), byl ve volné přírodě vyhuben zcela.
Zoologové ho dnes proto odchovávají v zajetí a vracejí na místa jeho původního výskytu. Kriticky ohrožený je např. endemický poddruh vlka z Pyrenejského poloostrova (C. lupus deitanus), také vlk italský (C. lupus italicus).
Síla vlků
Hlavní potravou vlků jsou býložraví savci, zejména velcí kopytníci: jeleni, sobi, losi, pižmoni, divoké ovce a kozy, antilopy... V některých oblastech však vlci loví i zajíce či bobry a velký podíl v jejich potravě tvoří i na zemi hnízdící ptáci a drobní hlodavci (např. lumíci v severských oblastech).
Ale ulovit např. losa nebo pižmoně není ani pro vlka nic snadného - tato zvířata jsou mnohem větší, silnější a také rychlejší než on. Vlk však má dvě silné „zbraně“. Především vytrvalost - není sice nijak zvlášť rychlý běžec, zato vydrží běžet bez únavy mnoho a mnoho kilometrů. Ale jeho hlavní předností je společný lov ve smečce. Ten má hned několik výhod.
Při pronásledování se vlci střídají, žádný proto nemusí běžet plnou rychlostí příliš dlouho. Vlci přitom běží v jakési rojnici, přetínají kličky prchající oběti a zkracují si cestu. Vrcholnou vlčí strategií pak je lov, při němž se smečka rozdělí: Jedna její část štve vyhlédnutou oběť, zatímco druhá na ni čeká v záloze.
I přes tuto důmyslnou strategii nejsou vlci vždy úspěšní. Většina zdravých zvířat jim stačí utéct. Vlci často stáda kopytníků jen „testují“ - rozeběhnou se, jako by lovili, a sledují jednotlivá zvířata.
Je-li ve stádě nějaký slabší jedinec (mládě, nemocné nebo přestárlé zvíře), vlci ho tímto způsobem rychle odhalí a teprve potom začíná skutečný lov. Pokud však jsou všechna zvířata v dobré kondici, vlci se zbytečně nevysilují a po několika metrech se zastaví. Zvířata to znají, klidně se zastaví také a dál se pasou.
Vlčí zákony
Vlci jsou nesmírně společenská zvířata. Žijí ve smečkách, v nichž se někdy sdružuje i několik desítek jedinců. Většinou však jde o mnohem menší společenství, jehož základem je rodina - dominantní pár vlků a jeho nejbližší příbuzní, děti, sourozenci...
Každá smečka obývá určité teritorium, lovecký okrsek, jehož velikost závisí na množství potravy, kterou v něm vlci mohou získat. Hranice jednotlivých vlčích teritorií se mohou částečně překrývat, ale většinou se snášejí jen rodiny, které jsou vzájemně příbuzné a jež se často na zimu spojují do jedné velké smečky, která má větší šanci na úlovek.
Uvnitř vlčí smečky panuje nesmírně přísná hierarchie. Nejvyšší postavení v ní zaujímá vůdčí pár, nejsilnější samec a jeho družka, kteří jediní se páří a přivádějí na svět mláďata. Oba (častěji však samice) si také nárokují právo na to, být první u kořisti.
Mladí vlci, kteří by sami rádi založili rodinu, musí smečku buď opustit a hledat nějaké volné teritorium, nebo si vůdčí postavení ve smečce vybojovat. Nejprivilegovanější jsou však mláďata, ta si mohou dovolit všechno - žádný vlk ze smečky jim neodepře potravu, žádný jim neublíží, když při hrách otravují...
Vlčí řeč
1 - Strach - vlk zastrašuje obnaženými zuby, ale krčí se a má stažený ocas
2 - Výzva ke hře - vlk při ní mává ocasem
3 - Hrozba - vlk obnažuje zuby, zježená srst na hřbetě a vztyčený ocas ho činí větším
Přestože vlci neumějí mluvit ani psát, dovedou spolu velmi dobře komunikovat. Jejich „řeč“ je tak jasná a srozumitelná, že jim brzy porozumí i člověk, který je s nimi delší dobu v kontaktu. Ostatně - vlčí „řeč“ velmi dobře ovládají i lidé, kteří chovají psy. Každý „pejskař“ ví, jak pes vyjadřuje radost, hrozbu, strach či podřízenost.
Stejně se chovají i vlci: Veselý vlk, který vyzývá druhého ke hře, má vztyčené uši, mává ocasem a příteli na uvítanou olízne tlamu. Vlk, který se bojí a hrozí, se dělá větším - zježí chlupy na hřbetě, nakrčí čenich a mírně poodhalí zuby, zatímco podřízený jedinec sklopí uši, stáhne ocas a celý se přikrčí.
Také hlas má ve vlčí smečce obrovský význam - vlci vydávají celou škálu zvuků, jimiž mezi sebou hovoří. Od výhružného vrčení, kterým si vlci navzájem ozřejmují svou mocenskou pozici ve smečce, přes varovné vyštěknutí matky či jiného člena smečky v okamžiku nebezpečí až po různé kvičivé zvuky, jimiž mláďata přivolávají matku či jiného dospělého vlka.
Nejznámějším vlčím hlasem však je vytí. To má ovšem mnoho významů - nejčastěji jde o volání, kterým se vzájemně svolávají členové smečky k lovu. Ale vlci mohou výt i zcela bez důvodu „zpívat“ z čisté radosti.
Hraniční kameny
Neméně důležitým vlčím jazykem je čich. Pachovými značkami si vlci předávají informace o kořisti či nepříteli, největší význam však mají při vymezování vlastního teritoria. Své lovecké území si vlci pečlivě střeží a jeho „hraniční kameny“, značky, které se nijak neliší od značek psích, pravidelně obnovují.
I ti, kteří nikdy psa nechovali, znají psí podpis - pes někde u sloupu či patníku zvedá nožičku... Vlci si počínají naprosto stejně, mají své významné hraniční body, které pravidelně značkují vlastní močí.
A tato hranice je pro ně zákonem. Ctí ji dokonce tak silně, že když si kdysi jeden začínající zoolog stejným způsobem „označkoval“ své „teritorium“, území okolo stanu, vlci jeho značení respektovali a začali jeho stan obcházet.
Obrana vlastní zbraní
Zoologové a ochránci přírody jen obtížně vysvětlují farmářům, že vlci patří mezi ohrožené druhy, že je pracně vracejí na místa původního výskytu a že je nutné je chránit. Farmáři vidí jen svá stáda domácích zvířat, která jim vlci zabíjejí. A neexistuje způsob, jak vlky od farem zahnat, nepomáhají žádné ploty, ohrady či pasti.
Pokud by se však vycházelo z „vlčích zákonů“, určitá možnost existuje. Zoologové se domnívají, že by mohlo pomoci značkování - vlci nepřekračují hranice svého teritoria, a pokud by si farmáři označkovali hranice svých pozemků vlčí močí, vlci by se jim nejspíš vyhýbali...
Ostatně, škody, které páchají na domácím zvířectvu, nejsou v součtu nijak závratné, stát je farmářům lehce uhradí. (ABC)
Zabijáci v číslech
Velikost teritoria smečky závisí na množství dostupné kořisti - v oblastech bohatých na zvěř se vlci uživí na území velkém několik desítek čtverečních kilometrů, ale např. v severských pustinách může jejich teritorium měřit i 1000 kilometrů čtverečních.
Aby se totiž vlci ve svém loveckém okrsku skutečně uživili a přitom nevyhubili všechnu zvěř, musí podle propočtu vědců připadat na každého vlka ve smečce 50 až 200 jelenů či sobů. Během lovu pak vlci mohou za jediný den uběhnout mnoho desítek, v době nouze i stovek kilometrů.
Tento poměr lovce a kořisti se odráží i ve vztahu k domácímu skotu. Škody, které vlci nadělají, nejsou zdaleka tak velké, jak si lidé představují. Zoologové se je pokusili vyčíslit. Vybrali si k tomu oblast, v níž žije přibližně 2300 vlků a je zde asi 8000 farem. Z celého tohoto počtu přišlo vinou vlků o nějaká zvířata pouze 70 - 90 farem (to je zhruba 1 %).
Ročně vlci zabijí v průměru 43 ovcí a 38 kusů skotu. V porovnání s celkovým stavem to znamená, že vlci zabijí jednu ovci z každých 400 a jednu krávu ze 6100 chovaných v oblasti!
Eskymácká pověst o stvoření života
Na počátku byli Žena a Muž. Jednoho dne Žena vyhrabala v zemi velikou díru a začala z ní tahat různá zvířata. Naposledy vytáhla z díry soba. Potom Kaila, který je bohem nebes, řekl Ženě, že sob je největší dar ze všech, neboť bude obživou člověka.
Sobi se rozeběhli po zemi a množili se, za nějaký čas jimi byla země naplněna a synové Ženy měli dobré úlovky, byli dobře živeni a oděni, měli dobré kožené stany, v nichž bydleli, všechno ze sobů. Synové Ženy však lovili jen velké tučné soby, neboť malí a nemocní nebyli dobří k jídlu a ani jejich kůže nebyly příliš dobré.
Ale za nějaký čas se stalo, že nemocní a slabí převýšili počet tučných a silných. Tu Žena začala čarovat a promluvila ke Kailovi: Naše práce není dobrá, neboť sobi začínají slábnout a chřadnout, a když je budeme jíst, i my budeme slábnout a onemocníme.
Kaila to slyšel a pravil: Má práce je dobrá. Řeknu Amorakovi, duchu vlka, aby vlci jedli nemocné a slabé soby a země zůstane pro tučné a dobré. I stalo se, a proto sob a vlk jedno jsou, neboť sob krmí vlka, ale vlk udržuje soba při síle. (Podle F. Mowata)
