Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis) se podobá našim lelkům. Připomíná je noční aktivitou, tělesnou stavbou, velkýma očima a hmatovými štětinkami (vibrisami) kolem zobáku. Původně byl proto považován za druh lelka. Jenže je tu zásadní rozdíl. Zatímco lelkové jsou hmyzožraví, gvačaro se živí ovocem. Vědci jej proto z čeledi lelkovitých vyřadili a vytvořili pro něj samostatnou čeleď gvačarovití, v níž je jediným zástupcem.
Oči do tmy
Gvačarové vytvářejí až desetitisícové kolonie hnízdící v jeskyních, z nichž večer vyletují za potravou. Při hledání ovoce v korunách stromů se řídí skvělým zrakem přizpůsobeným nočnímu vidění. Podle vědců vidí gvačarové v noci nejlépe ze všech pozemských obratlovců: Jejich oči jsou schopné zachytit stejně nepatrné množství světelného záření jako oči hlubinných ryb. Ve tmě tedy vidí mnohonásobně lépe než třeba proslulé kočky.
Čich a hmat
Zrak ale není jediný supersmysl, jímž jsou gvačarové vybavení. Ovoce hledají i za pomoci vynikajícího čichu, který mnoho ptáků postrádá nebo je u nich vyvinut jen slabě. A ani na skvělý hmat se většina ptáků nemůže spoléhat: Citlivé hmatové vibrisy, které gvačarům pomáhají nejen při hledání potravy, ale i při orientaci v temné jeskyni, má kolem zobáku jen několik ptačích skupin.
Slyší překážky
Gvačarové navíc využívají k orientaci smysl, který je u ptáků ještě neobvyklejší. V absolutní tmě jeskyní, kam už nedosáhne ani jediný světelný paprsek, se orientují pomocí echolokace. Ozývají se vysokofrekvenčním cvakáním a skvělým sluchem zachycují odražené zvukové vlny. Podobně se orientují netopýři a kytovci, jimž ale sonar nahrazuje nepříliš dokonalý zrak. Z ptáků jsou echolokace schopni už jen východoasijské salangy – jeskynní druhy rorýsů.
Všemi smysly
Studium sonaru gvačarů přineslo nedávno zajímavé poznatky. Gvačarové své smysly umí využívat efektivněji než jiní obratlovci. Většina živočichů se spoléhá jen na dvojici těch nejlépe vyvinutých, třeba zrak a sluch. Gvačarové ale využívají všechny čtyři supersmysly a "zapínají a vypínají" je podle potřeby. Za měsíčních nocí hledají ovoce čichem, zrakem a hmatem, ve větší tmě jim místo zraku poslouží sluch. Totéž platí při vletu a výletu z jeskyně – když se gvačaro noří do tmy, "přepne" zrak na sonar a naopak. Hmat pak využívá při manévrování v blízkosti stěn a hnízda.
Inspirace
Supersmysly gvačarů a způsob, jímž je kombinují, by podle vědců mohl inspirovat technology a konstruktéry dronů. Drony je zatím nutné řídit ze země. Operátor sleduje na monitoru počítače videozáznam toho, co dron "vidí". V okamžiku, kdy se zešeří, dron oslepne a musí přistát. Pokud by ale byl schopen echolokace, mohl by bezpečně i za tmy proletovat lesem, vyhýbat se osamělým stromům, budovám či sloupům vysokého napětí. Realizace gvačařího patentu by přitom nemusela být obtížná – technologie sonaru existuje už dlouho. Využívá se například v ponorkách nebo medicínských zobrazovacích metodách.
Olejnatý pták
Gvačarové žijí v trvalých párech. Samice klade 2-4 vejce, o mláďata se starají oba rodiče a pilně je vykrmují plody olejnatých palem nebo tropických druhů vavřínů. Mláďata tak před vylétnutím váží téměř dvakrát víc než jejich rodiče (až 600 g) a jejich těla obsahují obrovské množství tuku. Právě to jim dalo anglické jméno oilbird (olejnatý pták) a latinské rodové jméno Steatornis (tučný pták). V minulosti to bylo pro mláďata zhoubné, domorodci je před vylétnutím vybírali z hnízd a jejich tuk využívali stejně jako velrybáři tuk velryb: Ke svícení nebo k přípravě pokrmů, případně konzumovali celé opečené ptáky. Dnes už jsou jejich hnízdiště naštěstí chráněná.
