Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) začal druhy vyhynulé v moderní době počítat od roku 1500. To znamená, že třeba mamuty, srstnaté nosorožce či dinosaury v seznamu vyhynulých druhů nenajdete. Ale i tak je jich víc než dost
Neznámý svět
Kolik druhů je doopravdy vyhynulých, lze těžko odhadnout: Vždyť ani nevíme, kolik druhů organismů na světě žije. Většinu jich totiž stále neznáme. Sporná je i otázka, který druh lze považovat za vyhynulý. Zjednodušená definice říká, že vyhynulý druh je ten, jehož poslední exemplář uhynul a jiný nebyl za posledních 50 let v přírodě spatřen. Jenže to, že nebyl spatřen, nemusí znamenat, že vyhynul. Mnoho živočichů žije tak skrytě nebo v tak odlehlých oblastech, že mohou existovat celá desetiletí, aniž by o tom měl vědecký svět tušení.
Znovuobjevení
Potvrzují to i fakta – každý rok jsou znovuobjeveny zhruba tři "vyhynulé" druhy. Mezinárodní ochranářskou organizaci GWC (Global Wildlife Conservation) to inspirovalo k vytvoření projektu Hledání ztracených druhů. Ve spoluprácí s vědci z celého světa sestavili seznam 1200 druhů živočichů a rostlin, po nichž vyhlásili pátrání. Z nich vybrali jakési vlajkonoše celého projektu - 25 nejhledanějších. Ty nejzajímavější z nich vám nyní představujeme.
Paježura Attenboroughova
(Zaglossus attenboroughi)
Je to jeden z pěti současných druhů ptakořitných (savců, kteří kladou vejce). Tento druh z Nové Guineje byl popsán podle jediného exempláře získaného v roce 1961 a od té doby ho v přírodě nikdo neviděl. Podle informací domorodců a také určitých stop se však zdá, že ještě někde v skrytu přežívá.
Poletucha bělobřichá (Biswamoyopterus biswasi)
V roce 1981 byla popsána podle jediného exempláře z indického národního parku Namdapha v podhůří Himálají. Novější zprávy o jejím pozorování nejsou dostatečně věrohodné. Pokud ale skutečně žije, je oblast jejího výskytu omezená na jediné údolí.
"Obří včela" (Megachile pluto)
Samice této největší včely světa mají rozpětí křídel 63,5 mm. Popsána byla v roce 1858, ale pak byla až do roku 1981 považována za vyhynulou. V tomto roce bylo objeveno 6 jejích hnízd na několika indonéských ostrovech. A to jsou opět poslední ověřené zprávy o obří včele.
Atelopus džunglový (Atelopus sorianoi)
Tato půvabná žabka obývala jediný krátký úsek potoka v odlehlých deštných lesích Venezuely. Naposledy byla spatřena před 27 lety. Vědci se obávají, že za její vymizení může epidemie plísňového onemocnění, která decimuje obojživelníky na celém světě. Přesto je naděje, že několik jedinců v okrajových částech jejího areálu ještě přežívá.
Želva sloní (Chelonoidis phantasticus)
Někdy je považována za ostrovní poddruh galapážských želv z nejméně probádaného ostrova Fernandina. V roce 1906 tu byl nalezen jediný samec, od té doby tu žádnou želvu nikdo neviděl. Nicméně expedice pátrající po želvách v roce 1964 objevila na ostrově želví trus a při leteckém průzkumu zahlédla objekty, které by mohly být želvami.
Klokan Doriův (Dendrolagus mayri)
Stromový klokan z Papuy Nové Guiney byl popsán podle jediného exempláře v roce 1928 a od té doby ho nikdo neviděl. Existují určité pochybnosti o platnosti druhu, ale dokud nebude nalezen jiný exemplář, nelze tuto domněnku potvrdit ani vyvrátit. IUCN ho považuje za platný druh, který je možná vyhynulý. Vyhlášené pátrání by mohlo záhadu vyřešit.
Kančil stříbrohřbetý (Tragulus versicolor)
Sudokopytník o velikosti králíka byl popsán v roce 1907 podle exempláře z jižního pobřeží Vietnamu. Od té doby nebyl až do roku 1990 spatřen. Problém je, že v oblastech, kde by se mohl vyskytovat, žije podobný kančil menší (Tragulus kanchil). Novější zprávy o pozorování kančila stříbrohřbetého proto mohou být mylné. Potvrdit, že jde opravdu o něj, se vědci snaží pomocí DNA z biologických vzorků sebraných v místě pozorování.
Pyrura kolumbijská (Pyrrhura subandina)
Tento papoušek žije na jediném místě světa – v údolí Sinú v severní Kolumbii. Přestože tu byl naposledy spatřen v roce 1949, vědci se domnívají, že ještě nevyhynul zcela. Nepředpokládají ale, že by přežívalo více než 50 jedinců, což je na hranici zachování druhu.
Kachna růžovohlavá
(Rhodonessa caryophyllacea)
Naposledy byla spatřena v roce 1949 v Indii. Pátrání po ní vyprovokovala nepotvrzená zpráva o jejím pozorování v Myanmaru v roce 2006. Jejich hledání ztěžuje fakt, že tyto kachny žijí v mokřadech zarostlých vysokými travinami. Neúspěchem skončily i snahy zachytit ji fotopastí.
Křepelka himálajská (Ophrysia superciliosa)
Tato horská křepelka byla známá z pouhých dvou lokalit v Indii. Poslední pozorování pochází z roku 1876, byla proto zařazena mezi vyhynulé druhy. V roce 2015 však vědci její zařazení přehodnotili. Domnívají se, že by přece jen ještě v nějakých odlehlých lokalitách mohla přežívat.
Lopatonos Fedčenkův (Pseudoscaphirhynchus fedtschenkoi)
Tento druh jesetera je endemit řeky Syrdarja protékající Kazachstánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem. Odčerpávání vody na zavlažování a stavby přehrad a spolu s jejím znečišťováním jej připravily o místa k rozmnožování. Naposledy byl spatřen roku 1960 a jsou pochybnosti, zda vůbec ještě někde žije.
Bércoun somálský (Elephatulus revoilii)
Všechny popsané exempláře pocházejí z pouhých šesti lokalit v severním Somálsku. Jde o odlehlé skalnaté stepi, na nichž je malý, rychlý savec jen obtížně k nalezení. Není divu, že ho nejméně 49 let nikdo nespatřil! Rozlehlé území s řídkým výskytem živočichů znesnadňuje pátrání, vědci však doufají, že by tu mohli objevit i další nové nebo ztracené druhy.
Naděje neumírá
Má pátrání po nezvěstných druzích naději na úspěch? Vzhledem k množství znovuobjevených živočichů a rostlin, které byly po celá desetiletí považovány za vyhynulé, nepochybně má. Potvrzují to i naše tři příklady.
I v Evropě
Hrabošík bavorský (Microtus bavaricus) obýval podmáčené louky v rakouských, italských a bavorských Alpách, ale od roku 1962 jej nikdo nespatřil. Byl proto považován za vyhynulého. V roce 2000 však byla objevena jeho malá a nejspíš jediná populace v severním Tyrolsku.
Návrat po 400 letech
Činčilák Cuscomys oblativus byl popsán v roce 1912 podle pozůstatků dvou jedinců nalezených na Machu Picchu v Peru ve 400 let starých hrobkách Inků. A tak byl rovnou zařazen mezi vyhynulé druhy. V roce 2009 však byl na stejném místě vyfotografován činčilák, který se druhu z hrobky nápadně podobal. V roce 2014 vědci potvrdili, že jde skutečně o něj.
Nejnovější objev
Chvostan olysalý (Pithecia vanzolinii) byl popsán byl v roce 1936 v povodí brazilské řeky Eiru a od té doby nebyl v přírodě spatřen. Potvrdit nebo vyvrátit jeho vyhynutí měla expedice primatologů, která se letos do odlehlé oblasti západní Amazonie vydala. A v srpnu přinesla skvělou zprávu: Po více než 80 letech byl živý chvostan olysalý ve volné přírodě objeven a několikrát vyfotografován.
