Hlavní slovo v odborných debatách o domestikaci vlka mají zástupci dvou táborů: Jeden tvrdí, že psi vznikli už v době kamenné (paleolitu) před více než 17 tisíci lety. Druhý zastává názor, že k domestikaci došlo až v mladším období neolitu, kdy lidé objevili zemědělství a zakládali trvalá sídliště.
Vlk nebo pes?
Řešení této otázky se nejspíš hned tak nedočkáme. Výsledky genetických studií totiž jednou podpoří jednu teorii, podruhé druhou. I fosilní nálezy jsou matoucí. Proč tomu tak je, letos zjistili vědci z americké Cornellovy university, kteří trojrozměrně naskenovali lebky pravěkých i současných psovitých šelem. Tvar hlavy se totiž v průběhu domestikace mění. Nejdůležitější rozdíl je v dolní čelisti – vlk ji má téměř rovnou, zatímco pes zakřivenou. Podle tvaru čelisti tak lze poměrně spolehlivě určit, zda fosilní lebka patřila vlku nebo už psu. Alespoň si to vědci zatím mysleli.
Opožděná domestikace
Ve 3D zobrazení rozdíly ve tvaru čelistí krásně vynikly. A objevil se problém: Ačkoli na 3D modelu vědci s 99,5% pravděpodobností určili, zda lebka patří současnému psu nebo vlkovi, u fosilních nálezů to nedokázali. Jako kdyby lebka nepatřila ani psu, ani vlku! A to i v případech, kdy ze situace na archeologickém nalezišti jasně vyplývalo, že šlo o ochočeného domácího psa. Vědci z toho vyvodili, že v časných fázích domestikace psa se změna tvaru čelisti oproti zbytku lebky jaksi opožďovala.
Zemědělci nebo lovci mamutů?
Objev „opožděných čelistí“ dobře vysvětluje, proč nám fosilie pravěkých psů nedávají jasnější obrázek o jejich domestikaci. Současně však také zpochybňuje důkazy, které vědci získali právě zkoumáním dolních čelistí. Mezi nimi i ty, podle nichž by psi mohli existovat už více než 30 tisíc let – vědci z Cornellovy university tvrdí, že nejstarší skuteční psi, jejichž lebky viděli, jsou staré jen 7 až 9 tisíc let. Pokud mají pravdu, znamenalo by to, že psy si ochočili spíš první zemědělci než lovci mamutů.
Zdomácnění a další proměny
Zdomácněním se ale nezměnil jen vzhled. Také myšlení a inteligence psů prošly nevyhnutelnou proměnou. A došlo k něčemu, co je známo i u jiných domácích zvířat – zmenšil se jim mozek a jsou (pejskaři odpustí) hloupější než jejich divocí předkové.
Vědci z Veterinární univerzity ve Vídni nedávno zveřejnili výsledky pokusů zaměřených na schopnost rozpoznávat příčinu a následek. Zvířata při nich měla rozhodnout, která ze dvou krabiček na stole ukrývá potravu. Vědci jim dávali různé typy nápovědy: Gesta ukazující na krabičku s potravou nebo zachřestění potravy v krabičce. Zatímco gesto chápaly oba druhy, jen vlci pochopili, že když krabička chřestí, musí v ní být jídlo! Psi na to nepřišli.
Psi versus vlci
Psi prohráli i při pokusu, který měl ukázat, jak dovedou spolupracovat. Zúčastnilo se ho několik dvojic vlků a psů, kteří si mohli přitáhnout potravu pomocí lana. To se jim ovšem podařilo jen v případě, kdy zvířata zatáhla za oba jeho konce současně. Když tahal jen jeden z páru, lano se zpoza potravy vyvléklo a ta zůstala nedostupná. Vlci se projevili jako týmoví hráči: I v případě, že k lanu přišel jeden z dvojice dřív, počkal na svého partnera. Zato psi měli sklon hrát sami za sebe a ve většině případů proto selhali.
Zlenivělé šelmy
Proč jsou psi méně chápaví a neumí spolupracovat tak dobře jako vlci, je vlastně docela jasné. Díky domestikaci získali v člověku partnera, na kterém mohli nechat řešení některých problémů a situací. Sami se nemuseli tolik namáhat, jako šelmy zlenivěli a jejich původní vlčí schopnosti se vytratily.
Lidé a vlci
I když je obtížné odhadnout, kdy soužití lidí s vlky začalo, rozhodně to bylo v dobách, kdy byli potravními konkurenty. Lidé proto měli motivaci spíš vlky zabíjet, než je vítat ve své blízkosti. Vlci ale poblíž lidí nacházeli snadné zdroje potravy jako různé odpadky a zbytky jejich kořisti, takže se odvažovali stále blíž. Ve výhodě přitom byli ne moc plaší jedinci, kteří se člověka nebáli a postupem času s ním začali komunikovat.
Strážci a učitelé
Blízkost vlků ale nejspíš přinášela užitek i člověku. Teritoriální šelmy hájily své území a spolu s ním jeho lidské obyvatele před jinými šelmami - včetně cizích vlků. Existuje dokonce teorie, že lidé od vlků odkoukali rozvinutou spolupráci při lovu a složité společenské vztahy, které panují v rámci vlčí smečky.
V každém případě se vzájemná spolupráce ukázala být výhodou pro oba druhy. Vlci dodali dokonalý čich, rychlé nohy a vytrvalost k pronásledování kořisti. Člověk pak zbraně, jimiž byl schopen zabít nebezpečné zvíře na dálku, takže nikdo neriskoval zranění nebo dokonce život při přímém střetu s kořistí.
Neandrtálci v nevýhodě
Spolupráce lidí s vlky-psy možná dokonce umožnila modernímu člověku přežít v konkurenci s neandrtálci. Oba druhy lidí si byly dost podobné: Používaly oheň, měly podobné zbraně, lovily velká zvířata. O úlovky musely často bojovat se šelmami, jako byly hyeny, lvi nebo vlci. Neandrtálci tak mnohdy kořist přišli. Tandem člověk–vlk však byl nejen rychlejším a úspěšnějším lovcem, ale dokázal své úlovky i lépe ubránit.
Místo původu psa
Kromě data domestikace psa trápí vědce ještě další otázka: Vznikl jen jednou na jednom místě, nebo nezávisle na sobě hned několikrát v různých částech Eurasie? Mezinárodní tým vědců prozkoumal DNA z lebek dvou neolitických psů z Německa. Jedna byla stará asi 7 tisíc let, druhá přibližně o 2 tisíce let mladší. Výsledky naznačují, že psi vznikli v Evropě v průběhu jediného domestikačního procesu, který se odehrál před 20 až 40 tisíci lety. Podle autorů studie to odpovídá i fosilním nálezům: Nejstarší (asi 15 tisíc let) nesporné nálezy domácích psů totiž pocházejí právě z dnešního Německa.
A pokud se o psi zajímáte, případně ho máte doma, bude vás určitě zajímat článek v nejnovějším čísle časopisu ABC 21/2021. Dozvíte se v něm, jak zabavit sebe i psa netradičními sporty. S novými disciplínami se totiž v poslední době roztrhnul pytel.
