Nejrychlejším suchozemským zvířetem je gepard: Kočka, která loví štvaním a na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout rychlost až 104 km/hod. Většinu přizpůsobení, která mu to umožňují, vědci už dávno popsali: lehká kostra s dlouhými končetinami, ohebná páteř, krátký čenich, hluboký hrudník, dlouhý ocas, nezatažitelné drápy… Na jeden anatomický detail se však až dosud nikdo nepodíval.
Gepard a upřený pohled
Pokud byste sledovali zpomalené záběry lovícího geparda, uvidíte dokonale koordinované pohyby jeho nohou a hřbetu i vyvažování těla ocasem. Jen hlava zůstává v klidu, prakticky se nepohne a pohled je trvale upřený na vytouženou kořist. Za vnímání zrychlení a úpravu polohy hlavy během pohybu je u obratlovců zodpovědná malá struktura ve vnitřním uchu: vestibulární (rovnovážný) systém. Jeho součástí jsou tři polokruhovité kanálky vyplněné tekutinou. Při sebemenším pohybu se tekutina rozhýbe a podráždí smyslové vlasové buňky ve stěnách kanálků.
3D modely koček
Vědce z Amerického přírodopisného muzea zajímalo, zda se vnitřní ucho a vestibulární systém gepardů nějak podílí na jejich lovecké technice a jestli se liší od jiných kočkovitých šelem. Rentgenovou výpočetní tomografií proto naskenovali celek 21 lebek různých druhů včetně současného geparda a jeho vyhynulého blízkého příbuzného – "obřího" geparda Acinonyx pardinensis, který žil v Eurasii před 2,6 miliony až 126 tisíci lety. Ze získaných dat pak vytvořili trojrozměrné modely vnitřního ucha.
Tajemství vyladěného systému
Srovnání modelů ukázalo, že vnitřní ucho současných gepardů se od jiných koček výrazně liší. Celkový objem vestibulárního systému je větší a dva ze tří polokruhovitých kanálků jsou výrazně delší. Podle vědců tato anatomie odráží zvýšenou citlivost systému a rychlejší odezvu na pohyb hlavy. A samozřejmě také krásně vysvětluje, proč stabilitu hlavy lovícího geparda a jeho upřený pohled nerozkolísá ani extrémní rychlost, ani prudké změny směru. Svou "superschopnost" však gepardi získali teprve nedávno – vnitřní ucho pravěkého obřího geparda nemá ani zvýšený objem vestibulárního systému, ani prodloužené kanálky.
Jedinečný druh
Zdá se tedy, že současný gepard štíhlý je naprostým unikátem i v samotné rodině gepardů. Nová studie tak může přispět i k debatě o lovecké technice jeho pravěkých předků.
Obří gepard byl svou výškou srovnatelný s menším lvem a jeho hmotnost bývá odhadována na 80–110 kg. Někteří vědci se domnívají, že štval kořist podobně jako dnešní gepardi, pouze se zaměřoval na větší zvířata. Novější studie však upozornily na to, že tento druh měl delší čenich a jeho kostra se v některých směrech nápadně podobá sněžnému levhartovi. Z toho by se dalo vyvozovat, že jeho způsob lovu měl blíže k jiným velkým kočkám, které se snaží kořist překvapit plížením nebo ze zálohy. Skutečnost, že měl i podobné vnitřní ucho, by tomu docela dobře odpovídala.
Těžká konkurence
Otázkou nyní je, jaký evoluční tlak vedl k tomu, že se předkové dnešních gepardů změnili v kočičí chrty, kteří jsou po všech stránkách specializovaní na lov ve vysoké rychlosti. Podle vědců z Amerického přírodovědného muzea je nejpravděpodobnější, že tímto tlakem byla konkurence větších a silnějších koček. Mezi nimi byli nejen předkové současných lvů, tygrů a levhartů, ale i šavlozubé kočky, které vymřely bez potomků.
Minuta a dost
Gepard štíhlý je sice nejrychlejší lovec světa, ale má svá omezení. Štvanice trvá jen pár desítek sekund, nanejvýš minutu. Pokud za tuto dobu gepard gazelu nedožene, vzdává to a jde si odpočinout. Jako důvod se dlouho uvádělo riziko přehřátí nad 40 stupňů Celsia. Experimenty s měřením teploty však ukázaly, že gepardi se přehřívají spíš po lovu než při něm a velký podíl na tom má stres z jiných šelem, které by jim kořist mohly ukrást. Pravděpodobnější tak je, že sprint za kořistí je energeticky nesmírně náročný a gepardům prostě dojde "šťáva".
