Důkazy o tom, že kůň Převalského z eurasijských stepí není divokým, ale zdivočelým koněm, přinesly vykopávky v Kazachstánu. Vykopávky na stejném místě, které přineslo nejstarší známé důkazy o domestikaci koně.
Botajská kultura
Před 5500 lety žili v Kazachstánu lidé z takzvané Botajské kultury. V jejich sídlech archeologové objevili obrovské množství koňských kostí a zubů. Z dalších nálezů vyplývá, že tito koně byli domestikovaní nebo přinejmenším dost ochočení na to, aby snesli uzdu a klisny se nechaly podojit. Našly se dokonce pozůstatky ohrad, v nichž byli tito koně drženi.
Jiní koně
Botajští koně jsou tedy považováni za nejstarší domácí koně. Vědce proto zajímalo, jak jsou příbuzní dnešním plemenům. Z kostí dvaceti různých botajských koní proto odebrali vzorky DNA a srovnali je se vzorky koní z celé Eurasie, kteří tu žili během posledních 5500 let. Výsledky byly nečekané – botajští koně jsou geneticky velmi odlišní od všech ostatních domácích koní.
Strakatí převaláci
Největším překvapení však bylo, že mají naopak velmi blízko k divokým koním Převalského. Dokonce natolik, že jsou pravděpodobně jejich přímými předky. Chovatelům z Botajské kultury zřejmě sem tam nějací koně utekli a zdivočeli. Postupem času se z nich stali koně Převalského, jaké známe dnes. Ale než se tak stalo, vypadali jinak - mnozí z těch nejstarších měli podle vědců bílé zbarvení s černými skvrnami. Což je atraktivní zbarvení, které už tehdejší lidé u koní upřednostňovali.
Stále jedinečný
Koně Převalského tak zřejmě přišli o svůj statut jediného původního divokého koně. Vědci vidí v závěru svého výzkumu určitou ironii: Dosud jsme chránili koně Převalského jako posledního divokého koně na planetě, nyní ho musíme chránit jako nejbližšího a jediného příbuzného nejstaršího domácího koně.
Kůň převalského v Praze
A co záchranný program?
Pražská zoo chová koně Převalského od roku 1931 a od roku 1959 vede jejich celosvětovou plemennou knihu. V roce 2011 se zapojila do reintrodukčních programů a do roku 2017 vyvezla do Mongolska a vypustila do přírody 27 koní. Bude mít nový objev nějaký vliv na pokračování záchranného programu? Ředitel pražské zoo, Miroslav Bobek na to má zcela jasný názor.
"V podobných případech je nutné zachovat si určitou míru obezřetnosti. Z publikovaných výsledků není možné jednoznačně vyvozovat, že kůň Převalského je zdivočelým potomkem domácího koně botajské kultury. Stejně tak mohli být před pěti a půl tisíci lety volně žijící "převaláci", resp. jejich předkové, zdrojem koní pro botajské chovatele.
V každém případě článek v Science potvrdil, že "převalák" je posledním zástupcem linie divokých koní, kteří žili na východ od Volhy. Všichni ostatní současní koně pocházejí z jiné, "evropské" linie. Ať jsou tedy "převaláci" skutečně poslední divocí koně, nebo po více než pět tisíc let volně žijící koně zdivočelí, nic to nemění na jejich jedinečnosti a významu."
Podobný názor má i Dalibor Dostál z ochranářské společnosti Česká krajina, který řídí projekt návratu divokých koní z Exmooru do naší přírody.
"Exmoorské koně spojuje s koněm Převalského to, že se nevyhnuli částečnému křížení s koněm domácím. Hranice, jaké zvíře lze označit za divoké, je velmi tenká. Například z více než půl milionu amerických bizonů jen asi osm tisíc zvířat není poznamenáno křížením s domácím skotem. Křížení s domácí kočkou se nevyhnula ani kočka divoká, severoameričtí vlci jsou zase z části potomky kříženců s indiánskými psy...
Je tedy potřeba rozlišovat mezi zvířaty, kde vlivem krátkého pobytu v zajetí, nedošlo ke změně tělesných proporcí, zbarvení a větší části genetické výbavy a těmi, které člověk geneticky proměnil. Zjednodušující soudy by mohly ohrozit záchranu divokých koní v Evropě i v Asii. Pokud budeme zpochybňovat jejich jedinečnost, budou ochranářské organizace těžko zdůvodňovat, proč tato zvířata nadále chránit a bránit jejich křížení s domácími zvířaty."
Polodivocí koně
Kromě koní Převalského žije po celém světě řada dalších koní, kteří přežijí bez lidské péče. Obvykle se proto nesprávně označují jako "divocí koně". Můžeme si je rozdělit do dvou skupin. První tvoří zdivočelí potomci koní evropských kolonizátorů, kteří se příliš neliší od moderních plemen. Druhá skupina je pro vědce zajímavější – jde o prastará plemena koní, která mají vzhledově i geneticky velmi blízko ke svým divokých předkům. Proto se také dočkala ochrany, která spočívá především v udržování čistoty jejich genetické linie.
Zdivočelí
Mustang
Předkové koní žili v Severní Americe, odkud se rozšířili do Eurasie, zatímco v Americe vyhynuli. Znovu se tam vrátili v 15. století se španělskými konkvistadory. Uprchlí nebo vypuštění španělští koně zdivočeli a dali základ dnešním mustangům. Přestože z nich měli původní obyvatelé zpočátku strach, brzy se je naučili využívat. Pro prérijní indiány závislé na lovu bizonů se zkrocený mustang stal nedílnou součástí jejich kultury.
Brumby
S Evropany přišli na konci 17. století koně také do Austrálie. Ti první sloužili k práci na farmách, ale začátkem 18. století se dostaly do obliby koňské sporty, a tak se začali z Anglie dovážet plnokrevníci. Koně, kteří se dostali do volné přírody, zdivočeli a dnes jsou známí jako brumby. Jako většina nepůvodních druhů jsou v některých oblastech Austrálie považováni za škůdce, jejichž stavy je nutné regulovat.
Ostrovní koně
V průběhu 18. století byli koně vysazeni na některé ostrovy při pobřeží Severní Ameriky. Ostrovní podmínky a chudá strava je postupně změnila, dlouholetým přírodním výběrem vznikla menší plemena "divokých" koní přizpůsobená slanomilné vegetaci. Přestože vypadají jako poníci, jde o pravé koně. Mezi nejznámější patří koně z ostrova Sable, Assateague nebo Cumberland.
Namibští koně
Nikdo neví, jak se dostali koně do pouště Namib. Jedna z teorií mluví o ztroskotání lodi vezoucí plnokrevníky do Austrálie. Tomu by odpovídal i jejich vzhled lehkého jezdeckého koně. V každém případě se tito koně přizpůsobili tvrdým pouštním podmínkám a vydrží bez vody déle, než většina jiných koní. Pro vědce je tato populace zdivočelých koní výzvou. Podle nich jde o jednu z nejizolovanějších populací koní s druhou nejnižší genetickou variabilitou.
Prastaří
Exmoorský pony
Za nejstaršího a divokým předkům vzhledem i geneticky nejbližšího koně je považován exmoorský pony. V téměř nezměněné podobě žije polovolným způsobem v Exmoorských mokřadech v severozápadní Anglii více než 10 tisíc let. Tohoto téměř čistokrevného divokého koně dnes můžete vidět i u nás, žije na pastvinách v blízkosti Milovic a nedávno byl vysazen i v okolí Hradce Králové.
Garrano a Soirraia
Prastaří, moderními plemeny jen málo dotčení koně, žijí v Portugalsku. Paleolitické jeskynní malby nalezené na severu Pyrenejského poloostrova zobrazují koně, kteří se nápadně podobají dnešnímu plemeni Garrano nebo Sorraia. Obě plemena se chovají ve volné přírodě a jsou v současné době ohrožená vyhynutím.
Camarqueští koně
Národní park Camargue v deltě Rhony na jihu Francie si nelze představit bez volně žijících "vodních" koní s bílou srstí. Jejich původ není známý, ale jsou považováni za jedno z nejstarších plemen koní na světě, které ve zdejších mokřadech žije stovky a možná i tisíce let.
Hucul
Jedním "divokým" koněm se můžeme pochlubit i my. Statný koník pocházející z Karpat je možná přímým potomkem lesního tarpana a jeho původ sahá až do pleistocénu. Ve druhé polovině minulého století tento houževnatý horský kůň málem vyhynul – plemeno zachránilo několik nadšenců z bývalého Československa, kteří zakoupili několik zvířat a založili jejich záchranný chov.
Kůň převalský:
Cesta z Prahy do Mongolska
Jak kůň převalský cestoval do Mongolska • Zdroj: /Zoo Praha/
