Kočkodan husarský dostal své české jméno podle "husarského" kníru, za který by se nemusel stydět ani slavný detektiv Hercule Poirot. Na rozdíl od většiny jiných kočkodanů žije tento druh v otevřené krajině: Obývá pás savan a polopouští na jih od Sahary a tomuto prostředí se dokonale přizpůsobil. Nešplhá po stromech, zato rychle utíká. S rychlostí až 55 km/hod. je považován za nejrychlejšího primáta vůbec.
Zrušení druhu kočkodana
I když kníratí kočkodani obývají území sahající od západního okraje Afriky až po její východní část, vědci je pokládali za monotypický rod. Tedy takový, který zahrnuje jediný druh – kočkodana husarského (Erythrocebus patas). A to navzdory tomu, že v roce 1862 byl ve východní části areálu objeven jiný kníratý druh, který dostal jméno E. poliophaeus. Protože však byl popsán podle jedince neznámého původu a nedospělých mláďat, byl v roce 1927 prohlášen za neplatný. V rodu Erythrocebus tak oficiálně zůstal jediný druh se čtyřmi pravděpodobnými poddruhy.
Pochybnosti vědců
Pochybnosti ohledně kočkodanů husarských pak ožily až na začátku tohoto tisíciletí. V roce 2008 byli zapsáni jako monotypický druh do Červeného seznamu IUCN v kategorii málo dotčený. To ale v tomto případě neznamenalo, že jsou kočkodani hojní, ale že toho o nich vědci moc nevědí. Vzhledem k obrovskému areálu jeho rozšíření se zdálo nepravděpodobné, že jde o jediný druh. Žádní jiní savanoví primáti žijící v podobné oblasti (například paviáni) nejsou monotypičtí, ale rozpadají se na různé druhy.
Odříznuti Nilem
Dostupných vzorků bylo málo, vědci proto začali studovat dokumenty a fotografické materiály s přesným určením místa původu. A právě fotografie prozradily, že kočkodani z Etiopie a Súdánu se liší. Mají černou tvář a černý nos a postrádají tmavý proužek mezi okem a uchem, který je typický pro všechny ostatní kočkodany husarské. Samci se navíc pyšní tmavou hřívou nad lopatkami. Tato populace je také od hlavního areálu výskytu kočkodanů husarských odříznuta nepřekonatelnou bariérou - dvěma rameny řeky Nil.
Uznání omylu
Rozdíly včetně těch genetických jsou tak významné, že vědci uznali, že jde opravdu o odlišný druh a ne jen jeden z poddruhů kočkodana husarského. A že jeho původní vědecké zařazení bylo správné. Do života se tak vrátil staronový kočkodan E. poliophaeus (na české jméno zatím čeká). A stal se výmluvným dokladem toho, jak se vědci – na rozdíl od Hercula Poirota - občas parádně zmýlí.
Kříženci v Gombe
Pod českým jménem kočkodan se skrývá pět odlišných rodů. Nejpočetnější je rod Cercopithecus s 26 převážně pralesními druhy. Vyznačují se nápadnými barvami a výraznými znaky ve tvářích, které zabraňují křížení druhů obývajících stejné prostředí. Podle několik let trvajícího výzkumu v Národním parku Gombe v Tanzanii to ne vždy funguje. Dva druhy zdejších kočkodanů, kočkodan černolící (C. ascanius) a kočkodan diadémový (C. mitis) se už stovky až tisíce let vesele kříží.
Historie v DNA
Vystopovat historii zdejší populace, v níž se plodně páří každý s každým, pomohly vědcům vzorky mitochondriální DNA. Ukázalo se, že předkem všech zdejších kočkodanů byla jediná samice kočkodana černolícího. Podle toho se zdá, že tito kočkodani byli původními obyvateli parku, zatímco kočkodani diadémoví žili za jeho hranicemi. Některý z jejich samců vyhnaných z tlupy asi našel nový domov v Gombe, a protože tu nepotkal samici svého druhu, spářil se se samicí kočkodana černolícího.
Zakladatelka rodu
Ale mohlo to být i naopak – že se samice kočkodana černolícího zhlédla v nově příchozím. Každopádně založila novou generaci kočkodanů, v níž společně žijí dva odlišné druhy i jejich kříženci. Ti se na rozdíl od mnoha jiných zvířat a všech zoologických pravidel mohou dále rozmnožovat.
