Za prototyp záhadného živočicha, který uniká všem snahám o polapení, bychom mohli označit lochneskou příšeru: Velkého živočicha se zavalitým tělem, čtyřmi ploutvemi a malou hlavou na dlouhém krku, který obývá skotské jezero Loch Ness. Nejstarší zpráva o "Nessie" pochází už ze 6. století. V díle o svatém Kolumbovi je popsáno setkání světce s Piktem (Piktové byli původní obyvatelé Británie), kterého nedaleko jezera napadla příšera.
Podvodná lochneska
Zájem o lochnesku vypukl na přelomu 19. a 20. století. V roce 1933 došlo k velmi blízkému setkání: Manželé v autě jedoucím kolem jezera museli dát přednost velkému tmavému tělu, které se plazilo přes cestu. V roce 1934 vznikla slavná fotografie hlavy na dlouhém krku, která se zvedá z jezerní hladiny. Později se ukázalo, že to byl podvod. Záhadology to ale ani v nejmenším neodradilo. S nadšením pátrali a vyvíjeli různé teorie o tom, co je Nessie zač.
Plesiosaurus
Nejfantastičtější teorie je ta, podle níž ve skotském jezeře žije utajená populace druhohorních mořských plazů plesiosaurů, kteří se živili rybami. Když pomineme praktické problémy – například jak by se v relativně malém, i když velmi hlubokém jezeře uživil dostatečný počet tak velkých zvířat – musíme přiznat, že popisy lochneské příšery na plesiosaura docela sedí. Dosavadní pátrání po plesiosaurech nebo čemkoli, co nepatří k běžným obyvatelům jezer Skotska, však zatím skončila neúspěchem.
Všude kam se podíváš
Zřejmě poslední šancí bude nikoli záhadologický, ale vědecký projekt novozélandských genetiků. Tým bude plout po jezeře a po celé jeho délce odebírat vzorky vody z různých hloubek. Z nich pak v laboratoři izoluje vzorky takzvané environmentální DNA (eDNA). Jsou to kousky DNA, které do životního prostředí uvolňují organismy od bakterií až po člověka. Stačí se vykoupat v rybníku a z vaší pokožky se do vody odloupne spousta kožních buněk, v jejichž jádře je DNA. To samé se stane, když se rukou prohrábnete v hlíně. Ztratí váš pes na procházce pár chlupů i s kořínky nebo počurá keřík? Už je jeho DNA v prostředí.
Hledání v databázích
Pokud tedy získáme vzorky DNA z nějakého prostředí, s vysokou pravděpodobností budou obsahovat genetický materiál všech organismů, kteří v něm žijí. Pak je potřeba tuto směs zanalyzovat a jednotlivé "kousky" neboli sekvence DNA porovnat s databázemi, které obsahují sekvence již známých druhů. A právě tento přístup chtějí využít novozélandští vědci při hledání lochnesky. A to nejen v jezeře Loch Ness – sběr vzorků proběhne i ve třech dalších nedalekých jezerech Loch Morar (v něm žije příšera přezdívaná Morag), Loch Oich a Loch Garry.
Proč to dělají?
Cílem nákladného a náročného projektu samozřejmě není jen hledání zprofanovaného záhadného živočicha – i když plesiosaurus by byl bomba a ani neznámý obří červ či úhoř by nebyl k zahození. Vědcům jde především o to získat co nejvíce informací o ekosystému sladkovodních skotských jezer. Souvislost s lochneskou jim přitom zajistí pěknou dávku zájmu veřejnosti a médií. A kdy budeme znát výsledky? Pokud vše půjde plánu, už na začátku příštího roku.
Užitečná molekula
Deoxyribonukleová kyselina (DNA) se v podobě dlouhatánských dvoušroubovic vyskytuje v buňkách všech živých organismů. Prostřednictvím pořadí takzvaných nukleotidů (jsou čtyři a označují se zkratkami A, C, T, G) je do ní zapsána genetická informace, podle níž se organismus vyvíjí. Pro biology, paleontology a kriminalisty má DNA jednu neocenitelnou výhodu: Její molekuly hodně vydrží. Sice se rády lámou na kousky, ale ty pak v závislosti na okolních podmínkách přetrvávají v prostředí měsíce, roky a dokonce tisíce či desetitisíce let. Dokazuje to například relativně nedávné přečtení genomu mamuta.
