Kojot je řazen mezi velké predátory Severní Ameriky. Je mezi nimi ten nejslabší a současně nejúspěšnější. Zatímco ostatní velké šelmy mizely a přicházely o své domovy, kojoti ho za poslední století více než zdvojnásobili a osídlili prakticky celou Severní a většinu Střední Ameriky.
Rychlá expanze šelem
Jakým způsobem kojoti dobyli Ameriku, zjišťovala skupina vědců ze Severní Karolíny. Mapování podle muzejních exponátů a historických záznamů zahájili rokem 1900, kdy kojoti obývali hlavně centrální severoamerické travnaté pláně a pouště. Počátkem minulého století se ale náhle začali rychle šířit všemi směry: na sever do severské tajgy, na východ do opadavých lesů mírného pásu, na západ do pobřežních deštných opadavých lesů a na jih do tropických pralesů. A to i přesto, že běžně dávají přednost životu v otevřené krajině.
Vyhubení nepřátel
Příčin, které jim umožnily pronikat do nových oblastí, je hned několik. Tou první a asi nejdůležitější bylo vymizení velkých predátorů, kteří jsou přímými konkurenty a nepřáteli kojotů. Ve východních oblastech Severní Ameriky to bylo především vyhubení vlků a pum, zatímco ve Střední Americe pomohlo kojotům vyhubení pum a jaguárů. Kojoti tak mohli začít obsazovat uvolněná lovecká teritoria, kde nacházeli dostatek potravy a neměli tu žádné přirozené nepřátele.
Mizení lesů
Druhým, neméně důležitým faktorem byla lidská činnost. Vykácení lesů a přeměna krajiny v mozaiku polí a pastvin, zatímco ze souvislých lesů zbyly jen roztroušené ostrůvky, otevřela kojotům cestu do nových domovů. Ve východních částech USA se však objevily i populace, které přestaly být závislé na otevřené krajině a přizpůsobily se životu v lesích. To ovšem, jak později ukázaly genetické testy, nejspíš souviselo se třetí příčinou jejich úspěšné expanze.
Mezidruhové křížení kojotů
Při dobývání východních oblastí zřejmě významně pomohla kojotům schopnost křížit se s dalšími psovitými šelmami. Jsou známí kříženci kojotů a domácích psů, mnohem častěji však dochází ke křížení s vlky. A právě kojoti z východních zalesněných oblastí nesou značné procento vlčích genů. Jsou díky tomu větší a silnější než jejich příbuzní ze západu. Jsou také úspěšnějšími lovci, kteří si troufnou i na velkou kořist. V ekosystémech východního pobřeží tak nahradili již dříve vyhubené vlky. Je ovšem otázkou, zda jde ještě o kojoty – na tom se vědci zatím nemohou shodnout.
Poslední hranice
Dnes již kojoti stojí na samé hranici Jižní Ameriky a v dalším postupu jim brání jen husté lesy Panamské šíje. Jenže jak se zdá, ty pro ně nejsou zdaleka tak neprostupné, jak se původně vědci domnívali. Postupující zemědělství a budování nových silničních sítí může kojotům postup na jih usnadnit. A v okamžiku, kdy překonají tuto překážku, jim pastviny a otevřené horské pláně And nabídnou ideální životní podmínky. Kojoti tak budou mít možnost obejít Amazonii a proniknout do jihoamerických pamp. A tím své vítězné tažení završit.
Kojot jako mytologická postava
Kojot prérijní (Canis latrans) se často objevuje v mýtech severoamerických indiánů. Většinou představuje šprýmaře, často zlomyslného, ale také nebezpečného ducha, který se v kojota jen převtěluje.
Mnohé pouštní kmeny věří, že doprovázel stvořitele světa a učil první lidi žit. Podle pověsti indiánů kmene Navajo naopak přinesl lidem smrt, aby zabránil přelidnění světa. V předkolumbovské aztécké říši byl kojot uctíván jako bojovník a aztéčtí válečníci se převlékali do kostýmů v podobě kojota, aby získali jeho lstivost a sílu.
