Zdálo by se, že na tom není nic záhadného – jemná pavučinová vlákna s lehounkým osminohým pasažérem přece pohání vítr nebo termické proudění! Jenže zdání klame. Vědci si už dávno všimli, že se spousta pavouků vydává na svou vzdušnou cestu, i když žádný vítr nefouká, je zataženo nebo dokonce prší. A to už záhadné je.
Pavouci nad mořem
Podezření, že musí existovat ještě nějaká jiná síla, která pavouky unáší, měl už začátkem 18. století slavný přírodovědec Charles Darwin, když za bezvětrného dne pozoroval stovky pavouků vznášejících se nad jeho lodí uprostřed oceánu. Dál se ale tomuto jevu nevěnoval. Navázali na něj až současní vědci. Vypozorovali, že někteří pavouci nevypouštějí jen jedno nosné vlákno, ale hned několik. A ty se nad ním rozprostřou do tvaru vějíře. Zjevně se tedy navzájem odpuzují, což může znamenat jediné: Nesou elektrický náboj.
Vzdušná elektřina
Myšlenka, že místo větru pavoučky nadnáší elektřina, byla na světě. Elektřina se vyskytuje všude kolem nás, elektrické pole existuje i v atmosféře mezi zemí a ionosférou. Je známo, že ho využívají například čmeláci nebo včely. Vědci se tedy zaměřili na to, zda totéž dokážou i pavouci. Zásadní otázkou přitom bylo, zda vůbec mají nějaký smyslový orgán, kterým by elektrické pole mohli vnímat.
Pokusné pavučenky
Taková dobře vypasená samice křižáka se samozřejmě do vzduchu nevznese: Létají jen mláďata nebo hodně malé druhy, jako jsou třeba zástupci čeledi plachetnakovitých (Linyphiidae). Právě z této početné čeledi pavouků si vědci vybrali zástupce, kteří jim měli záhadu létání bez pomoci větru objasnit. Drobné pavoučky s českým jménem pavučenky (Erigoninae) přenesli do laboratoře, kde s nimi podnikli celou řadu pokusů.
Laboratorní bezvětří
V laboratorních podmínkách vědci odstranili jakékoliv vzdušné proudění. Poté pavučenkám střídavě zapínali a vypínali elektrické pole podobné tomu, jaké se nachází v zemské atmosféře. A pavouci reagovali přesně tak, jak předpokládali: Když vědci pole zapnuli, pavouci začali rychle vypouštět vlákno a stoupat s ním do výšky. Když pole vypnuli, pavouci klesli zpátky na zem.
Chlupaté nožky
Zbývalo jen najít odpověď na to, čím vlastně pavouci elektřinu vnímají. Ukázalo se, že k tomu slouží stejný orgán, kterým vnímají i mechanické změny – třeba právě proudění vzduchu. Jde o velmi jemné chloupky na končetinách (odborně trichobotrie), které citlivě reagují na sebenepatrnější změny v ovzduší. Pavouci díky nim využívají k létání to, co je zrovna výhodnější: Vane-li příznivý vítr nebo od země stoupá teplý vzduch vzhůru, nechají se nést jím. V bezvětří se spolehnou na elektrické pole. Ale nejčastěji k létání využívají kombinaci obojího.
Babí léto nejen pro pavouky
Létat na hedvábných "padáčcích" dovedou i další skupiny členovců. Proslulé jsou tím i malé housenky některých motýlů, které spřádají hedvábná vlákna. Let jim ušetří spoustu námahy, kterou by při putování za potravou musely vynaložit při "pěší túře". Také obávaní škůdci rostlin svilušky se na nová místa šíří vzduchem. Pokud se ukáže, že k létání využívají stejné principy jako pavouci, mohlo by to v budoucnu pomoci při odhadech, kdy a kam se žravé housenky nebo svilušky budou masově šířit a připravit se na jejich nálet.
